Čtu verše a věty a mám pocit, neodbytné nutkání, že už jsem je četla dřív, ale ne tolik dřív, aby se ten čas neshodoval s mým přítomným životem. Trpím prožitím těch vět už po několikáté a nejsem přesvědčena, že padly z rukou stejného autora. A bojím se toho, že nejsem sama schopna říci, zda předkládám vyřčené někým jiným. Je těžké být originálním, je těžké zachovat fazónu jedinečnosti na zachytitelné úrovni, je nesmírně žádoucí neopakovat se tak, aby si nebyl člověk jistý původem svých myšlenek.
Čtu verše a věty a mám pocit, že u četla jsem verše a věty a mám pocit, že budu číst verše a věty. A v budoucnosti protékající mýma očima se vylije mnohem víc překážek, znemožňujících mi rozpoznat rozdíly veršů a vět minulých a aktuálně přítomných.
Neutopit se v té přítomnosti.
Čtu verše a věty básníků,
nutkání bez triků
se pozvolna ztrácí
v pěně moře se odpotácí
opilá pýcha slov
pokrytectví, sobectví
jsou spolu v těch stejných básnících,
nad nimiž rozum můj jen dřevnatí,
jak zdají se být skromnými v ulicích,
a přitom ve svých metaforách
jsou zcela nahatí
Svědomí z ocele
při použitý velkých termínů
pro rým, pro zlatý tele,
je každý člověk kráva
a města plná kravínů
Máte pocit,
že ty velký věci se nezmění
že zůstanou a "pesimistům" se smějete do tváře.
A najednou
ti lidé jsou realisti
a ten pocit
je mylnej.
Vždycky je to tvůj pocit
ty si to myslíš a ty to cítíš
je jedno, co to vyvolalo
Pocit je TVŮJ
Tak dlouho člověku říkáte,
ať naučí se býti sobeckým
Až naučí se tomu umu
a je šťasten
bez vašeho šumu
