Vím, že sedím...Ale přitom mám jen ruku, bradu, kterou podpírá a chodidla...To je všechno, jako by se zbytek těla vznášel mimo mě.
Dostala jsem bílou, zavitou růži. Bílou a zavitou. Ta symbolika a vědomí toho, že máte to štěstí a zrovna vy máte třídního, který se rozhodne, jen tak a díky báječným pěti dnům v Krkonoších dívky uvést do květu a chlapce, trochu méně poeticky, zato výbušněji, uvést do stavu momentální energie, mě neuvěřitelným způsobem dojala. Neboť, i přes nechuť k zamlouvání slz mluvením o nich, se sama o sobě dojmu poměrně těžko.
Za školní aktivitu, nebo-li zapojení nějakého toho dramatického a literárního a pisatelského a všelijak jinak než učícího se ducha mi přinese nový deník. Dospělý, krásný, rozhodný, kvetoucí, tlustý, umělecký, výstavní, hluboký, zamyšlený, šťastný a zrnitý. !!! .
Protože nový vysvědčení, nebo aspoň jinej přístup rodičů...si za 200 korun českých nekoupím...Zato je dost možný, že jazyk český půjdu studovat...na to se nedá říci nic jiného než ironické, americké: AWSOME!
Ten pocit, že na to člověk nemá právo. Že teď není vhodná doba na to, aby byl šťastnej. Ať chce jak chce, teďka ne. Teďka se jen usmívat. Být pozitivní. Moc o tom nepřemýšlet, ponořit se do volnosti a spontánně, naprosto netrapně reagovat. A vědět, že to jako..bude fajn! Bude přece!A jo, a jo, a jo...
Nutit se do štěstí je strašný. A ani to není poetický. Nic.
Navíc...Neumím to...Poslední dobou nejde ty myšlenky vyjádřit správně.
Jen ten štěstí mívá, kdo to tak neprožívá.
Myslíš, že nechceš ubližovat? Že jsi toho schopen?!...A proč si to svým činem okamžitě vyvracíš? Hm?
A najednou...Najednou vidím...A přitom vím, že jsem slepá nebyla...Jenom nevědomá...Nevědoucí...A neměla jsem sluneční brýle...Protože na chvíli...Bylo slunce blízko..až moc blízko!
pátek 28. června 2013
úterý 25. června 2013
Ty budeš ležet nahá v zemi - já budu ležet nahý v zemi
Ve vlaku, pozpátku, nikdo ho neřídí, koukají na vše zanechané, na vše co opouští. Ruku v ruce, propletený jeden druhému až po konečky prstů. Chodidla se odlepují od vlhké střechy, vagóny pod nohama letí, vznášejí se špičky nohou nad šedavou mlhou. Mrholí. Vstříc minulému, proti vlaku, proti proudu, po kotníky se noří ve vlastní radosti. Ve vlastní volnosti. Lehkost vánku v těle předhání rychlost bezmoci tvořící lokomotivy, která tam není. Která sama sebe předehnala. Ta mlha objímá už kolena, zakrývá holou kůži. Ztuhlá zápěstí, pěsti v křeči. Lokty natažené, ramena v nepřirozených polohách. Tam, na sevřených krcích tváře. Radostné tváře bez výrazu, Skryté pod vlasy toho druhého. Vpité rty plné soli a zimy. A míle pod klenbami se nedokážou zastavit, ač nic jiného nezbývá. Dva spolu, dva proti sobě, dva za sebou, dva od sebe.
Skoč! Už vadnou květy!
Jejich těla se rozprostřou po štěrku. Po takovém štěrku, jehož dotek rozkládá se do nitra duše. Ta moc vytváří krvavé okvětní lístky rudých růží. Na milióny vznášejících se, vírem nekonečně rotujících plátku se rozkládají špinavá těla. V kalužích. V kalužích se odráží obrazy nehybných ptáků, bezmocně máchajících nadějnými křídly. Nízko letí ptáci. Přichází bouře. Smývá zbytky růžolící krásy z chladně železných kolejí. Léto začíná.
Ve vlaku, pozpátku, nikdo ho neřídí, koukají na vše zanechané, na vše co opouští. Ruku v ruce, propletený jeden druhému až po konečky prstů. Chodidla se odlepují od vlhké střechy, vagóny pod nohama letí, vznášejí se špičky nohou nad šedavou mlhou. Mrholí. Vstříc minulému, proti vlaku, proti proudu, po kotníky se noří ve vlastní radosti. Ve vlastní volnosti. Lehkost vánku v těle předhání rychlost bezmoci tvořící lokomotivy, která tam není. Která sama sebe předehnala. Ta mlha objímá už kolena, zakrývá holou kůži. Ztuhlá zápěstí, pěsti v křeči. Lokty natažené, ramena v nepřirozených polohách. Tam, na sevřených krcích tváře. Radostné tváře bez výrazu, Skryté pod vlasy toho druhého. Vpité rty plné soli a zimy. A míle pod klenbami se nedokážou zastavit, ač nic jiného nezbývá. Dva spolu, dva proti sobě, dva za sebou, dva od sebe.
Skoč! Už vadnou květy!
Jejich těla se rozprostřou po štěrku. Po takovém štěrku, jehož dotek rozkládá se do nitra duše. Ta moc vytváří krvavé okvětní lístky rudých růží. Na milióny vznášejících se, vírem nekonečně rotujících plátku se rozkládají špinavá těla. V kalužích. V kalužích se odráží obrazy nehybných ptáků, bezmocně máchajících nadějnými křídly. Nízko letí ptáci. Přichází bouře. Smývá zbytky růžolící krásy z chladně železných kolejí. Léto začíná.
pondělí 24. června 2013
"Jsem prý voda,
jsem prý květ,
a ty jsi krkavec,
co do mě vlét.
Jsem bílý leknín,
tebou vybarvený,
jsem lepý ptáček,
tebou ulovený,
jsem mnoho písní,
celý svět,
a tys král noci,
co písmem vzlét"
-->23. 6., cestou ku svatojánskému ohni.
"Bojím se,
že jednou umřu rukou toho,
písma tolik hlubokého,
že jednou skončí květová,
jako panna létová.
Strach mě mámí - osamělou,
najednou se verše chvějou.
Tolik říci,
mrtvá řvát,
lepší,
než-li umírat.
Krásné líto,
plody ticha,
v mraku duší,
dme se pýcha.
Hrdý ten kdo nemyslívá,
když láska na nás zapomíná."
-->24.6., výtah v sedmém patře, zmáčknu svítící kroužek, rozzáří se červená šipka směrem dolů...6, 5, 4, 3, 2, 1, 0!...Ještě chvilka, než oživne kovová konstrukce..Ale už to jede dál...Funguje to samo, funguje to spolu, spolehlivě výtah nahoru a dolů...A myšlenky fungují samy též, nic jedinečnějšího nenajdeš!
"Ve svatém Jánu,
naděje v Pánu."
jsem prý květ,
a ty jsi krkavec,
co do mě vlét.
Jsem bílý leknín,
tebou vybarvený,
jsem lepý ptáček,
tebou ulovený,
jsem mnoho písní,
celý svět,
a tys král noci,
co písmem vzlét"
-->23. 6., cestou ku svatojánskému ohni.
"Bojím se,
že jednou umřu rukou toho,
písma tolik hlubokého,
že jednou skončí květová,
jako panna létová.
Strach mě mámí - osamělou,
najednou se verše chvějou.
Tolik říci,
mrtvá řvát,
lepší,
než-li umírat.
Krásné líto,
plody ticha,
v mraku duší,
dme se pýcha.
Hrdý ten kdo nemyslívá,
když láska na nás zapomíná."
-->24.6., výtah v sedmém patře, zmáčknu svítící kroužek, rozzáří se červená šipka směrem dolů...6, 5, 4, 3, 2, 1, 0!...Ještě chvilka, než oživne kovová konstrukce..Ale už to jede dál...Funguje to samo, funguje to spolu, spolehlivě výtah nahoru a dolů...A myšlenky fungují samy též, nic jedinečnějšího nenajdeš!
"Ve svatém Jánu,
naděje v Pánu."
sobota 22. června 2013
Tady jsou, tady jsou, tady JSOU! --> Ty smíšený, bouřící, jako blesky protínající pocity. V tu chvíli, kdy jsme tam my! My všichni, kteří sršíme a vnímáme a užíváme a tančíme a skáčeme a vytváříme ve svých světech malé choreografie. Opatřeni znuděnými pohledy zklamaných měšťáků. A nám je to jedno. My tam jsme a jsme to MY. A to jediný existuje a to je to hlavní. A je to ten moment, kdy vytváříš vlasama vítr, tělem prostor, nohama dunění. A rty se zohýbají do slov a melodií, samy o sobě a spolu s tím vším. A to je to všechno. Tam jsme my. (My všichni)...A ve svý podstatě je jedno, že tam nebylo všechno od nich do nás.
Za roh mizí černá skla svítící z bílé kapoty. A je to. Všechno to proklouzává mezi prsty, před mýma očima...Všechno mi říká: Pa-pá!...Nejsem si sebou tak jistá, tak volná, tak přirozená...Opět se nutím do úsměvu a je to všechno hrozně těžký...A unikající...
Všichni se jmenujou Honza. Nebo spíš...Všichni Janové si říkají Honza...Bylo to hezký, když jsme bráchovi říkali "Jéňo."
Pro smilování Boží, je jich vážně hodně! (význam jména: Bůh se smiluje, Boží smilování)
Je to pravda. Aspoň si je líp pamatuju.
Tak to je dneska tvůj šťastnej den, když je dvacátýho druhýho, ne? --> A já tady budu za několik týdnů dospělá? Já?
A Krkonoše jsou jako Giant Mountains? Tak to je trapný...Jsou ale krásný! Je krásný chodit. Zalitá sluncem. Procházet se s hlavou zakloněnou, duší skloněnou nad tou krásou a očima vpitýma v oblacích. Je krásný, přes nervy, neaktivní a líný lidi s otravnýma řečima vycházejícíma z jejich hladových otvorů ve zkroucených tvářích, přes horu nedotažených detailů, sklidit chválu, uznání a dojetí z obou nesourodých stran. Neumím myslet na nic. Když tam není nic jinýho, to jedno malý, opeřený černo tam zůstává. Vrtí se, převaluje, kouká to na mě, ale nedokáže to vzletět, vyletět a uletět. A je to to paradoxní něco, na co myslím, když myslím na "nic." Je taky krásný napsat si, že jsem se chtěla naučit chvíli...zvlášť, když na protější stránce leží dopis...(Chvíle a Dopis):
"Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.
Je chvíle, která půlí krajinu.
Pokorný okamžik,
kdy někdo za nás dýchá."
"Jela jsem posledním autobusem z náměstí.
Večer tíživý a rmutný
jak prázdná voda.
Pořád jsem měla pocit,
že otevřeným oknem odpluji
a připojím se k mráčkům na obloze.
Abych se aspoň trochu utěšila,
rozhodla jsem se, že dříve, nežli vlétnu,
povzdechnu z hloubi duše.
Aby tu po mně zbylo něco nahlas."
--> Jan Skácel, Smuténka
Dopis...To jsem já! Jsem to já. Kéž by to Skácel věděl, co tu spojil. Od založení blogu mi v hlavě hraje myšlenka, že moje duše rozletí se, kdekoli najde tě, připojí se k mrakům, co nad hlavou ti plavou. Kdykoli to slyším, připadám si tak. Totálně a naprosto. A dvacátého druhého dubna...Jsem měla chuť řvát: "Zdravím tě z míst, kde není signál." Protože jsem žila v domnění, že...není signál. Nebo spíš. Nebyl vyslán, protože nebyl přijat.
Je to tak. Všechno.
Za roh mizí černá skla svítící z bílé kapoty. A je to. Všechno to proklouzává mezi prsty, před mýma očima...Všechno mi říká: Pa-pá!...Nejsem si sebou tak jistá, tak volná, tak přirozená...Opět se nutím do úsměvu a je to všechno hrozně těžký...A unikající...
Všichni se jmenujou Honza. Nebo spíš...Všichni Janové si říkají Honza...Bylo to hezký, když jsme bráchovi říkali "Jéňo."
Pro smilování Boží, je jich vážně hodně! (význam jména: Bůh se smiluje, Boží smilování)
Je to pravda. Aspoň si je líp pamatuju.
Tak to je dneska tvůj šťastnej den, když je dvacátýho druhýho, ne? --> A já tady budu za několik týdnů dospělá? Já?
A Krkonoše jsou jako Giant Mountains? Tak to je trapný...Jsou ale krásný! Je krásný chodit. Zalitá sluncem. Procházet se s hlavou zakloněnou, duší skloněnou nad tou krásou a očima vpitýma v oblacích. Je krásný, přes nervy, neaktivní a líný lidi s otravnýma řečima vycházejícíma z jejich hladových otvorů ve zkroucených tvářích, přes horu nedotažených detailů, sklidit chválu, uznání a dojetí z obou nesourodých stran. Neumím myslet na nic. Když tam není nic jinýho, to jedno malý, opeřený černo tam zůstává. Vrtí se, převaluje, kouká to na mě, ale nedokáže to vzletět, vyletět a uletět. A je to to paradoxní něco, na co myslím, když myslím na "nic." Je taky krásný napsat si, že jsem se chtěla naučit chvíli...zvlášť, když na protější stránce leží dopis...(Chvíle a Dopis):
"Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.
Je chvíle, která půlí krajinu.
Pokorný okamžik,
kdy někdo za nás dýchá."
"Jela jsem posledním autobusem z náměstí.
Večer tíživý a rmutný
jak prázdná voda.
Pořád jsem měla pocit,
že otevřeným oknem odpluji
a připojím se k mráčkům na obloze.
Abych se aspoň trochu utěšila,
rozhodla jsem se, že dříve, nežli vlétnu,
povzdechnu z hloubi duše.
Aby tu po mně zbylo něco nahlas."
--> Jan Skácel, Smuténka
Dopis...To jsem já! Jsem to já. Kéž by to Skácel věděl, co tu spojil. Od založení blogu mi v hlavě hraje myšlenka, že moje duše rozletí se, kdekoli najde tě, připojí se k mrakům, co nad hlavou ti plavou. Kdykoli to slyším, připadám si tak. Totálně a naprosto. A dvacátého druhého dubna...Jsem měla chuť řvát: "Zdravím tě z míst, kde není signál." Protože jsem žila v domnění, že...není signál. Nebo spíš. Nebyl vyslán, protože nebyl přijat.
Je to tak. Všechno.
čtvrtek 13. června 2013
"Vlaštovkám těžknou křídla
a havrani maj tahy člověčí
jako by najednou zřídla
sobecká touha jehněčí"
Vzlétající ptáci do mě vnesli radost. Takovou momentální a neuvěřitelně silnou. Uložila jsem si ten pocit do paměti, přesně tak hluboko, aby na mě vykoukl vždy v nouzi nejvyšší.
Tak jdem! ...být super, inspirovat, odvděčovat se, být upřímní, dobít svět...
I am starting to be happy - Starting to be happy, that's great - Yeah, I think so!
A já to vím, prostě to vím...Že:
"S úsměvem úsměv přichází,
s úsměvem se srdce směje,
s úsměvem ti nic neschází,
s úsměvem se zázrak děje,
s úsměvem se Země točí,
s úsměvem jdou sny z tvých očí!"
Zítra, možná včera, možná za týden a možná před týdnem...Touhle dobou v té době už je všechno v háji...V lese sežrané rudými hýkalími mravenci...Od této chvíle za necelých pět dní mezi nimi budu chodit, procházet se crossroad po nejvyšších vrších českých...
Zdají se mi ostré sny. Ve smyslu tom, že jsou tak reálné, že se mi s nimi probuzení ze začátku trochu mísí. Zdají se mi od této neděle, kdy spím na něčem snivém a opravdovém zároveň...a JSEM z toho v rozpacích...ještě více do rozpaků uvedená, než v té chvíli, v tom Pocitu, kdy se ta snivost a opravdovost prolnuly v mých rukou a před mýma očima...
"Dvacet dva zvonů
srdcem bije
Tak běží domů
naděje
co věneček svůj vije"
Meditativní fotka, s nepřirozeným úsměvem...krásnej zvyk...Vzduchem prolítl kulatý opeřenec bez peří a za ním 7 labutí, téže bez svých perutí....A přede mnou stejný počet "gangsta týpků", který "zpívaj" rap...Ale já se tady nebavím o žádným chameleonovi!
Kešu oříšky, to jsou taky oříšky, ale je to životní zklamání, když si místo toho kešu oříšku vytáhnete rozinku, i když mám rozinky moc ráda, ale hlavně nechápu, proč se jim říká rozinky, když jsou to hrozinky a vždycky to byly hrozinky, protože když se ty hrozny vysuší, a já kupuju hrozny jenom bezpeckatý, protože pecky Vám hrozně zkazí chuť, když do nějaký kousnete, tak se tomu přece nevysuší to H! Jedete jedničkou? Tady nic jinýho nejede, tak to pojedem spolu, jestli teda jedete -KONEC!
(Miluju čtení četbu - MILUJEME ABSURDNÍ DRAMA - Zahradní slavnosti patří všem! - Svět zabalený do asociací patří nám...)
(A vyloženě zajímavý je, jak jinak působí hudba na lidskou paměť. Noty a jejich realizování, slova a melodie s nimi spojená, automatičnost hudby vycházející z hlubin našeho mozku je vážně ohromující! Po dvou letech jsem schopná zahrát skladbu poměrně složitého charakteru, když hraji jsem schopná přemýšlet nad...věcmi...a přitom pokračovat ve hře plynule, se sledováním not a kláves. A pak se najednou přistihnu na konci skladby. Melodicky epické!)
a havrani maj tahy člověčí
jako by najednou zřídla
sobecká touha jehněčí"
Vzlétající ptáci do mě vnesli radost. Takovou momentální a neuvěřitelně silnou. Uložila jsem si ten pocit do paměti, přesně tak hluboko, aby na mě vykoukl vždy v nouzi nejvyšší.
Tak jdem! ...být super, inspirovat, odvděčovat se, být upřímní, dobít svět...
I am starting to be happy - Starting to be happy, that's great - Yeah, I think so!
A já to vím, prostě to vím...Že:
"S úsměvem úsměv přichází,
s úsměvem se srdce směje,
s úsměvem ti nic neschází,
s úsměvem se zázrak děje,
s úsměvem se Země točí,
s úsměvem jdou sny z tvých očí!"
Zítra, možná včera, možná za týden a možná před týdnem...Touhle dobou v té době už je všechno v háji...V lese sežrané rudými hýkalími mravenci...Od této chvíle za necelých pět dní mezi nimi budu chodit, procházet se crossroad po nejvyšších vrších českých...
Zdají se mi ostré sny. Ve smyslu tom, že jsou tak reálné, že se mi s nimi probuzení ze začátku trochu mísí. Zdají se mi od této neděle, kdy spím na něčem snivém a opravdovém zároveň...a JSEM z toho v rozpacích...ještě více do rozpaků uvedená, než v té chvíli, v tom Pocitu, kdy se ta snivost a opravdovost prolnuly v mých rukou a před mýma očima...
"Dvacet dva zvonů
srdcem bije
Tak běží domů
naděje
co věneček svůj vije"
Meditativní fotka, s nepřirozeným úsměvem...krásnej zvyk...Vzduchem prolítl kulatý opeřenec bez peří a za ním 7 labutí, téže bez svých perutí....A přede mnou stejný počet "gangsta týpků", který "zpívaj" rap...Ale já se tady nebavím o žádným chameleonovi!
Kešu oříšky, to jsou taky oříšky, ale je to životní zklamání, když si místo toho kešu oříšku vytáhnete rozinku, i když mám rozinky moc ráda, ale hlavně nechápu, proč se jim říká rozinky, když jsou to hrozinky a vždycky to byly hrozinky, protože když se ty hrozny vysuší, a já kupuju hrozny jenom bezpeckatý, protože pecky Vám hrozně zkazí chuť, když do nějaký kousnete, tak se tomu přece nevysuší to H! Jedete jedničkou? Tady nic jinýho nejede, tak to pojedem spolu, jestli teda jedete -KONEC!
(Miluju čtení četbu - MILUJEME ABSURDNÍ DRAMA - Zahradní slavnosti patří všem! - Svět zabalený do asociací patří nám...)
(A vyloženě zajímavý je, jak jinak působí hudba na lidskou paměť. Noty a jejich realizování, slova a melodie s nimi spojená, automatičnost hudby vycházející z hlubin našeho mozku je vážně ohromující! Po dvou letech jsem schopná zahrát skladbu poměrně složitého charakteru, když hraji jsem schopná přemýšlet nad...věcmi...a přitom pokračovat ve hře plynule, se sledováním not a kláves. A pak se najednou přistihnu na konci skladby. Melodicky epické!)
neděle 9. června 2013
Opravdová...Real...Wirklich...Réel...Fior...Pit...Honto no...
A možná nad tím opravdu přemýšlím až moc...
Dvě nuly dají nekonečno...A to je limita nuly...Se zapojením získaného matematického umu, díky kterémuž též nebudu mít vyznamenání, mě to asi ohromilo o to více...
Přece to má smysl...stavět chrám...Na co? Přeci abychom naplnily nějaký svůj životní smysl!
Všude vidím znamení, ve všem. Všechno vnímám jako nějakou nápovědu k hádance, kterou možná nemám rozluštit, k životnímu pokladu, který nemusí být nalezen, ale k plnění osobního příběhu. Jenom jsou to všechno střípky odpovídající o něčích šlépějích, o konání druhých, které se protíná s konáním mým. A je škoda, že když se konání protíná, není společné, stejně kráčející, stejně smyčkující, nebo alespoň soudobé. Ať je to s kýmkoliv, kdo po sobě na světě zanechává podobná znamení.
Nevěřím na osud, protože kdyby osud byl, tedy v tom smyslu, že by bylo vše dané, určené (a možnost, že jsou nalinkované jen hlavní životní zastávky mi přijde snad ještě horší), je ohromně beznadějná.
Vím, že se člověku vrací taková energie, jakou vysílá. Tedy i na základě jeho životních postojů je k němu přistupováno. Nejvíce ve smyslu tom, že pokud jsem uvrtána v depresi, tak nic pozitivního nepřichází, protože to ani nejsem schopná vnímat...Tudíž teprve ve chvíli, kdy sama sebe přesvědčím ku optimismu, přichází ke mě ve větších a větších mírách sám...
A stejně to nedokážu úplně vysvětlit...ale...Je to tak. (v mé hlavě, myslím)
A možná nad tím opravdu přemýšlím až moc...
Dvě nuly dají nekonečno...A to je limita nuly...Se zapojením získaného matematického umu, díky kterémuž též nebudu mít vyznamenání, mě to asi ohromilo o to více...
„A tak se sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu,
bez přestání unášeni zpátky do minulosti.“
--> Franz Scott Fitzerald. Mě přijde zajímavý, že z Velkého Gatsbyho se mi nejvíce líbila poslední věta. Vlastně...I peníze cinkající v Daisyině hlase jsou brilantní. Upřímně se ale filmu začínám bát. A ten strach sílí tím víc, čím víc se mi sám film snaží připomínat.
Dneska jsem zaslechla něco filozofického na téma minulost a přítomnost a nemůžu si vůbec vzpomenout kde, kdy, jak, proč, co...To mě trošku frustruje...Přece to má smysl...stavět chrám...Na co? Přeci abychom naplnily nějaký svůj životní smysl!
Všude vidím znamení, ve všem. Všechno vnímám jako nějakou nápovědu k hádance, kterou možná nemám rozluštit, k životnímu pokladu, který nemusí být nalezen, ale k plnění osobního příběhu. Jenom jsou to všechno střípky odpovídající o něčích šlépějích, o konání druhých, které se protíná s konáním mým. A je škoda, že když se konání protíná, není společné, stejně kráčející, stejně smyčkující, nebo alespoň soudobé. Ať je to s kýmkoliv, kdo po sobě na světě zanechává podobná znamení.
Nevěřím na osud, protože kdyby osud byl, tedy v tom smyslu, že by bylo vše dané, určené (a možnost, že jsou nalinkované jen hlavní životní zastávky mi přijde snad ještě horší), je ohromně beznadějná.
Vím, že se člověku vrací taková energie, jakou vysílá. Tedy i na základě jeho životních postojů je k němu přistupováno. Nejvíce ve smyslu tom, že pokud jsem uvrtána v depresi, tak nic pozitivního nepřichází, protože to ani nejsem schopná vnímat...Tudíž teprve ve chvíli, kdy sama sebe přesvědčím ku optimismu, přichází ke mě ve větších a větších mírách sám...
A stejně to nedokážu úplně vysvětlit...ale...Je to tak. (v mé hlavě, myslím)
pátek 7. června 2013
God can be funny...No one is laughing at God...We're all laughing with God!
--> Na Reginu Spektor jsem přišla díky reklamě na Kinder Maxi (před skoro přesně 4 lety)
Papírek v knížce z knihovny založený praví, že nějaká, něčí určitá, Šárka je prý ta Viktorova Dykova Bázlivá, která
"viděla v prachu šedých cest,
co láskou zvou, a ne co láska jest."
Teď nám tu lítají motýli, jsem toho účastí, alespoň na chvíli!
Skleněný zvěřinec...To je taková ta hra, která ve vás vyvolá to něco, díky čemu "I'm feeling strange"
Občas (čti: poslední dobou) mi luskání na vlastní život taky dost nevychází...
A slunce už se blíží, JE blízko a brzo, brzo brzičko bude na celém světě nejblíž! A všechno všecičko bude sluncem zalité, paprskama prozářené, energií naplněné. Těším se na to, že bude líp, bude jen čím dál líp.
--> Na Reginu Spektor jsem přišla díky reklamě na Kinder Maxi (před skoro přesně 4 lety)
Papírek v knížce z knihovny založený praví, že nějaká, něčí určitá, Šárka je prý ta Viktorova Dykova Bázlivá, která
"viděla v prachu šedých cest,
co láskou zvou, a ne co láska jest."
Teď nám tu lítají motýli, jsem toho účastí, alespoň na chvíli!
Skleněný zvěřinec...To je taková ta hra, která ve vás vyvolá to něco, díky čemu "I'm feeling strange"
Občas (čti: poslední dobou) mi luskání na vlastní život taky dost nevychází...
A slunce už se blíží, JE blízko a brzo, brzo brzičko bude na celém světě nejblíž! A všechno všecičko bude sluncem zalité, paprskama prozářené, energií naplněné. Těším se na to, že bude líp, bude jen čím dál líp.
sobota 1. června 2013
"Ve smutném koutě sedmikrásek
Vtékají paprsky
Jak pramen lidstva,
Ve vrstvách uzlů
Ve svojí podstatě
A kdybys uvrtán
Staví se domy
Písmena pocitů
Bavlna s vodou
Ve smutném koutě sedmikrásek
Jediný způsob, jak dokážu doopravdy prožít líbivou melodii je pohyb, tanec, ať je to jakkoliv...prosté!
Zdálo se mi o vdávání.
Najednou se připravovala moje svatba. S mužem, kterého jsem poznala snad pět minut před žádostí o ruku, který byl snad o 30 let starší. A já věděla, že nechci. Přesto jsme vybírali kostel a místo pro hostinu.
Tam, na místě svatební tabule zrovna účinkovali přijetí, kočovní ochotníci, loutkoherci. A já celou dobu čekala, až někdo z nich řekne, ať se nevdávám! Věděla jsem, že to někdo řekne. A pořád nic. A najednou, když jsem v té snové mysli zakřičela uvnitř sebe, že ve skutečnosti nechci! NECHCI! V té chvíli se jeden z ochotníků usmál a řekl:
"Já stejně nechápu, proč si ho bereš. Vezmi si mě! Znáš mě stejně dlouho!"
Pak jsem najednou stála ve svatebních šatech na prknech loutkového divadélka. A usmívala se. A v tom na mě budík křičí: "Já nevim, vo co tady de, vo co tady de...?!"
Paradoxem je, že ten starší muž vypadal jako herec, kterého jsem dnes viděla v Petrolejových lampách. Asi na pět minut se v něm objevil, před tím jsem ho neviděla v žádném filmu. Jenom v tom snu.
A jak se tak houpu ve svých náladách, dneska je poslední den dětí, který slavím s věkem jako dítě.
Ačkoliv dítě svých rodičů jsem a budu, přes to vlak dospělosti nejede!
***
"Tak mám tebe plnou duši,
že víc nemá svlačec rosy,
když jej ze sna slunce vzruší
zrána padnouc do rákosí;
a má duše stále prosí:
Smiluj se! Vždyť lásky k tobě
více nežli píseň tuší!"
"V obilí zralém to praská a svítí,
motýl se mihne a zabzučí včela;
jakou je básní příroda celá!"
"Sám stojím v snění na pokraji vod,
hvězd záře kmitá hustým sítím,
vesmírem bez hrází, sám malý bod,
já nevím, kam se řítím,..."
-->Jaroslav Vrchlický. Pocit, když se Vám líbí tři básně a vy pak zjistíte, že jsou od jednoho a toho samého autora, je náhodyplný!
Jediný způsob, jak dokážu doopravdy prožít líbivou melodii je pohyb, tanec, ať je to jakkoliv...prosté!
Zdálo se mi o vdávání.
Najednou se připravovala moje svatba. S mužem, kterého jsem poznala snad pět minut před žádostí o ruku, který byl snad o 30 let starší. A já věděla, že nechci. Přesto jsme vybírali kostel a místo pro hostinu.
Tam, na místě svatební tabule zrovna účinkovali přijetí, kočovní ochotníci, loutkoherci. A já celou dobu čekala, až někdo z nich řekne, ať se nevdávám! Věděla jsem, že to někdo řekne. A pořád nic. A najednou, když jsem v té snové mysli zakřičela uvnitř sebe, že ve skutečnosti nechci! NECHCI! V té chvíli se jeden z ochotníků usmál a řekl:
"Já stejně nechápu, proč si ho bereš. Vezmi si mě! Znáš mě stejně dlouho!"
Pak jsem najednou stála ve svatebních šatech na prknech loutkového divadélka. A usmívala se. A v tom na mě budík křičí: "Já nevim, vo co tady de, vo co tady de...?!"
Paradoxem je, že ten starší muž vypadal jako herec, kterého jsem dnes viděla v Petrolejových lampách. Asi na pět minut se v něm objevil, před tím jsem ho neviděla v žádném filmu. Jenom v tom snu.
A jak se tak houpu ve svých náladách, dneska je poslední den dětí, který slavím s věkem jako dítě.
Ačkoliv dítě svých rodičů jsem a budu, přes to vlak dospělosti nejede!
***
"Tak mám tebe plnou duši,
že víc nemá svlačec rosy,
když jej ze sna slunce vzruší
zrána padnouc do rákosí;
a má duše stále prosí:
Smiluj se! Vždyť lásky k tobě
více nežli píseň tuší!"
"V obilí zralém to praská a svítí,
motýl se mihne a zabzučí včela;
jakou je básní příroda celá!"
"Sám stojím v snění na pokraji vod,
hvězd záře kmitá hustým sítím,
vesmírem bez hrází, sám malý bod,
já nevím, kam se řítím,..."
-->Jaroslav Vrchlický. Pocit, když se Vám líbí tři básně a vy pak zjistíte, že jsou od jednoho a toho samého autora, je náhodyplný!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)