Osobně osobě o sobě ven

Změna. Dneska to není pasivní. Vzpomínám na deník. Jak je zapomenutý v útrobách prázdnin a moje ruka nemá tu potřebu nahrazovat jeho bytí. Do teď.
Změna. Hotová věc, žádnej čas, žádný lidi, sama v pokoji, sama v životě, i když je okolo spousta a spousta a všichni jsou skvělí. Jdu pěšky ze Staroměstký na Petřiny. Sama. Na Vozovně Střešovice mi to dojde. Jdu sama. A je jedno, jestli mám nebo nemám volno v čase. Čas je vždycky. A taky čas nemáme. Není náš, jako naši nejsou lidé, se kterými udržujeme pozitivní vztah.

O´tukávali se skvělou angličtinou a kamarádskými rozhovory a když na Ořechovce vystoupil, vytáhla sluchátka a zvlhly jí oči. Koukly jsme se na sebe v odraze skla a ona přešlápla. Vlhnou oči dnešnímu týdnu, vlhnou oči Praze, vlhnou oči obloze nad všema prahama světa. Je první den padajícího listí. Ale tady v tom jiným světě, v mým i tomhle celorepublikově jiným, tady teprv listí lítá.

V mý přítomnosti a mý osobnosti je několik světů, propletených ve spoustu cest, kterých se nechci vzdát, protože netuším, na konci které je to ovoce rajských stromů a na které rajské stromy.

Openkarta - dobrá karta, Blanka je dobrej tunel, Ilam je skvělej čaj!

ten déšť co padá,
skládá mě na lopatky
a moje vlhká záda
maj v sobě krevní zmatky

O lidech mezi a lidských mezích


Lidi přicházejí a odcházejí...a můžou za to nohy! (smích a smích, samotnej smích)...A čtvrtek byl minulej tejden...tak dobrou!


Koncem listí pádů
Jsem! Ano! Existuju, přesně tak! Způsobem, jakým to napsal, jsem opravdová. A sama si to stále neumím vyložit, jak stojím ve svý vlastní hmotě a okolo mě stojí čas a stejně už je někde pryč a já za Měsíc vzpomínám, jak tu teď, ve svý opravdovosti prožívám sama sebe.

To v domácím září

Žij přítomností
ale do určitý míry
minulo lsti
a budoucno cti

A vlastně, když jsme takhle sami
tak žádná věta nechutná mi
jsem radši v tichu s duchem těla
je mě pak víc, než bych prý chtěla

Sedím s uschlými rajčaty
v některých částech proudí živá voda

I.
Proč od mýho
útlýho
nejdříve vnímajícího dětství
mě viníte za něco
co způsobila gravitace
čistě bez mýho vědomí?
Proč to házíš na zem?
A proč házíš těma slovama, mami?

II.
Ženu se za pointou celýho svýho existování.
A moje žití leží jenom na ní.
Takže!
Neberu odpovědnost za gravitaci!
Za čas!
Za odmítnutí!
Za předsudky!
Za volání!
Za lvy, pandy, koaly, krysy a prasata!
A krávy.
Za ekologii vydřenejch míst světa!
Za ekonomii vydřenejch míst světa!
Za vydřená místa na kůži světa!
Ještě nechci být tolik dospělá,
abych si tohle všechno brala osobně!


Knoflíky na kabátě ušitém z jedné vrstvy více druhů látek. Těch knoflíků, přišitých zlatou nití, je tam už 10. Všechny jsou ale přišity tak, aby tam zůstaly, jsou ale nevýrazný a svítí z nich ta nit. A jednou to snad bude obráceně. Bude knoflík, rozzářenej a výraznej, silou vlastní vůle, neviditelný niti, přikovanej. Třeba už je někde ve švech a přechodech těch látek. Někde mezi hedvábím a šifonem. Malej perleťovej knoflík, kterej se ještě vybarví.