EC Hungaria

Asi za to muze muj tridni, ze se narodil presne tehdy a tam, ze je to clovek pratelsky a anglicky, ze nasel 100 vedcu, ze pak motivoval k ty mezinarodni konferenci...MILUJU PRAHU, chci si konecne rict ze v ni UZ JSEM DOMA a ze to POTRVA, i kdyz budu zit COUNTRY LIFE a ze si me NA smichove muze kdo chce šálit...a tak jsem chtela odjizdet co nejpozdeji to pujde...jenomze pred mesicem jsem se prihlasila na kurz matematiky...do BRNA...KDE NECHCI STUDOVAT!!!....a tak jsem z PRAHY musela okolo obeda...ono vlastne neschovat se vecer za mobil, by znamenalo nezjistit tu nejlevnejsi variantu odjezdu...11:39...no tak se uvidelo podle coffee break..atak jsem si jarni boty, jaky jsem si predstavovala...a sedla si na sedacku 25...a tak jsem se dostala do EC Hungaria...

Hlas buku

Nahrnuly se slzy do očí, během jedinýho okamžiku přišel pocit, že to všechno, skrytý i odhalený musí malejma slanejma kapičkama pryč. Ale ten mžik oka všechnu tu vodu odnesl pryč, rozptýlil někam mezi řasy. Teď už jsou jen oči smutný...

Když mi bylo asi sedm, schovala jsem všechny nože, co jsme doma měli, do skříně s hračkama, pod starou deku. Byly tam asi týden, než se po nich někdo začal shánět.

Mám tiky, když někdo prudce zvedne ruku. A taky mám panickou hrůzu z toho, když na mě začne skákat pes, ať je to jakkoliv "malý a sladký štěně, který ti nic neudělá a chce si jenom hrát"

Moje dva největší životní strachy jsou, že nebudu moct mít děti, a že budu trpět maniodepresivní psychózou.

Pamatuju si a vnímám spousty detailů, který nikdo jinej neřeší a jsem z toho občas dost přecitlivělá, nesvá a některý věci si moc beru. Jiný lidi nad tím třeba už ani nepřemýšlej...

Asi jsem na to psychicky strašně špatně...Říkám asi...protože...si to nemyslím..protože je mi hrozně dobře, je mi hrozně veselo, venku je krásně a z většiny věcí mám dobrej pocit...Ale a jenomže a prostě nějaká taková zvrat navozující spojka, pak přijde jedna věc, jedno malý nakopnutí a já mám pocit, že nikdy nic nedokážu, nezvládnu, že se se mnou nedá dlouho žít, že já nedokážu nějak dlouho žít, že mě nikdo nechce poslouchat, že mě nikdo nebude chtít poslouchat, že jsou moje názory špatný, že jsou divný už jenom proto, že jdou ze mě, že jsou podezřelý, ale hlavně, že jsou nežádaný...

Co mě ***

A proč to tak je, že mě baví, ač úplně nechápu, kde se to v autorech, věčně jen naštvaně sedících právě u nich, pořád bere, ty blogy, ta spousta článků negativně laděných, sociologicky hodnotících?! Spousta příspěvků jen dělí lidi do určitých skupin, podle toho co čtou, píčou, studujou, sledujou, navštěvujou. Většina těch skupin je něčím špatná, nebo minimálně divná a nebo je při nejlepším divná specifickou vlastností a tím, ač je ta vlastnost sebenormálnější, je špatná, protože to podle recenzetů dělá s určitým, hlavně stejným, úmyslem a to neomylně. Takže teď, když čtu hipsterský blog a zároveň brněnský, pivem zahlcený blog a zároveň další, vyjadřující určitý počet věcí, co dotyčného se*ou a překliknu na časopis s názvem synonymním Toleranci nebo si pustím rádio, co dělá vlny přemýšlím, kam vlastně patřím a co všechno z těch všech mých činností je čím charakteristické, čím bych vlastně byla divná, že něco takového sleduji. Chystám se na koncert a domlouvám koncert a říkám si, co špatnýho by tak mohlo být na kombinaci takovýho hudebního vkusu.
A tak prostě jenom přemýšlím, co ti lidi na lidech vlastně mají, že je až do patřičných míst posílají? Jakoukoliv takovou "recenzí" se svým způsobem povyšují na krále trendů či naopak hipsterů (taky zajímavá úvaha na téma hipster, pojem a póza dnešní doby) a já jen tak doufám, že to, že je to vtipné, je ten hlavní účel...

Na facebooku obrázek, kde je vývoj nakreslen jako veškerá činnost dříve různorodě činěná je teď zabrána počítačem, komentovaný tím, jak je to všechno hrozné, jak je to smutné a kdesi cosi...Navrch pak komentář, že to není smutné, záleží na tom, jestli se přidáš do stáda hloupých oveček...A to je prostě PARADOX jako kráva. Lidi sedí u facebooku, masově komentují obrázek vpodstatě proti facebooku, proti internetu vůbec, skrz nějž to ale komentovat mohou...Komentují, jak je to smutné a jak tak každý nežije, chvástají se, jak oni tak nežijí...A neuvědomují si, že to není pravda...Řekla bych, ale neškatulkuju tím, proto přidávám slovo většina, že většina lidí, kteří mají facebook mají ten důvod. Zaprvé se předpokládá, že s počítačem a internetem umí nějak pracovat, aby ten profil měli a využívali, likovali stránky a obrázky na nich. Zadruhé ho k něčemu potřebují. I když nesedí celý den před monitorem, potřebují komunikovat nebo zjišťovat informace o různých organizacích, které bývají na facebooku jedny z nejaktuálnějších...A mluví o nich někdo snad jako o hloupých ovečkách??? O nás? A nebo naopak jsme tím individuality, které internetu nepodlehly a žijí čistým životem, bez nástrah internetového stereotypu?! Nevím, jestli to vyjadřuju úplně správně, tak, aby mě každá strana dokázala případně pochopit...ale někdy jsme lidé směšní a zoufale povrchní...snad ve snaze být vtipní nebo moudří...pokud se snažíme o to druhé...tak to je teprve to smutné....

A není to nic proti vyjadřování svého názoru, to ne, to si prosím nepleťme...Přeci jen...mám blog...

Holka, co se omrzí

Valentýn, mě to nikdy nedochází do toho smyslu, že by se něco mělo dít, jen vím, že je/bude/byl, většinou taky díky všem těm lákadlům a tématickejm procesům. A to je asi to ono, že je ten svátek děsně komerční a pak je krásný ten třešňový první máj. Ani jeden z nich pro mě ale nebyl tím vyjimečným, pravým láskyplným dnem. Na Radiu Wave znuděná slečna hlasatelka zhruba vyjádřila moje myšlenky, když skoro až otráveným tónem prohlásila, že Valentýn neslaví, protože je to komerční svátek, ale kdyby jí chtěl někdo dát kytku nebo bonboniéru, ať se staví na recepci. No..Je to tak. Zatím jsem to řešit nikdy nemusela, přemýšlet nad tím, co obdarování nebo neobdarování na Valentýna znamená, ale kdybych nad tím nějak "měla" (podle určitého společenského a situačního hlediska) uvažovat, bylo by mi to jedno. Protože dostat něco v určený den od někoho, kdo Vás obdarovává i přes rok, je prostě milý a hezký, zvlášť, když je to tématický. Zároveň ale tak nic nedostat je naprosto normální situace. Průšvih je to jen ve chvíli, kdy Ti dva celý dny spolu sedí u televize a na Valentýna se zahrnou srdíčkama a vyrazí na tématickou akci....Vyrazit ale cíleně na prvního máje pod třešeň..to je skoro až žádoucí!

Umět ze 30 otázek 29, vylosuju si tu jednu jedinou, nenaučenou..Taková jsem já...Ale občas snad umím být ve správný čas na správném místě a snad je to díky věčnýmu chaotismu...Prej v 18i bylo možný všechno, podle vlastního mladickýho úsudku, to znamená, že ve 40 ta spontánnost tak nepůjde????? Trochu se toho děsim, ač je to za hrozně dlouho, stejně tam nějak musím nasměřovat tu svou spontánnost a to je trochu hororová představa...

I v obležení párů divadelního klubu jsem byla momentálně spokojená s tím, jaká jsem...tady a teď, v tomhle místě a čase, v tomhle svým jediným životě takováhle, spokojená...a tak snad nejsem vlezlá, já i ty lidi potřebujou, abychom se znali dýl, aby mě dokázali pochopit, nebo spíš dokázali pochopit to, jak se to nedá a tady je ten koloběh, protože ne každej na to má tu trpělivost...a mám tak pocit, že jsem ten svůj nadpis...

EtiéR

O tom, že lidi neumí dokonale lhát, o tom, že se mění, ačkoliv zůstávají stejní, o tom, že se zapomíná to špatný, o tom, že sami sobě připadají k smíchu, ale nesmí se na to upozorňovat, o tom, že první dojem neplatí, o tom, že ten první dojem založený na několika prvně zjištěných faktech je ten konečný, o tom, že ne každý dělá, nebo si může dovolit dělat to, co by chtěl a o tom, že jsou za to těma ostatníma odsuzovaný, i když ti ostatní taky nemůžou, o tom všem nemůžu psát víc, protože je to takové kýčovité novosociologické klišé.

Poslední dva týdny jsem víceméně proseděla. Až na pár uklízení, vyrábění a běžných školních úkonů zkrátka sedím, na něco se dívám, něco si čtu, pod zástěrkou vzdělávání pouštím moudrá nebo někdy i chytrá videa a to je asi tak všechno. Ještě hledám co sladkého bych kde po bytě snědla a pod ruku mi nejčastěji přichází hořká čokoláda a hrozinky...Pak je půl jedenácté večer a já s bonbónem na jazyku uvažuju, že se mi nechce ještě jít spát, že bych měla a že když se mi teda nechce, tak bych mohla dělat něco užitečného. Večer mě nic neUkolíbává a přes den, kromě občasných záchvěvů příjemné blbosti, se ve změti mého chaotismu jeví jen myšlenky na systémové integrace a jestli je to dobrý nápad. 
Potom se ale objeví nějaká zářivá, dobře vyjádřená myšlenka, nejčastěji samozřejmě na takových místech jako přechod, autobusové nádraží, schody, tvořící stín okolo lampy a na podobných místech, kde taková myšlenka stačí vyplynout a zase odplynout. A tak pak sedím nad psacím strojem a bojím se napsat každé písmenko, protože vím, že jsem to chtěla říct úplně jinak. Jemné, chvějivé náznaky nervozity z vlastní prokrastinace a množství učiva se projevují v nejvyšších záchvatech lenosti. 
Zároveň se ale cítím jako příjemně vytížený člověk, který kouká na chaos a nepořádek okolo sebe a plně si uvědomuje, že na jeho uklizení má až zbytečně moc času.
A snad a možná to zní dost nepozitivně, jsem člověk momentálně neutrální, pozitivně laděný. 

Líbí a líbí, lidi v tom vidí to a pak zas to. Líbí. 
Líbí se mi jak voní med a líbí se mi vonné rýmy, líbí se mi jaro a líbí se mi brýle, líbí se mi obrázky mého kamaráda, skoro spolužáka, líbí se mi zelené pokoje, líbí se mi zvuk kalimby, líbí se mi...jak mi lidi nerozumí. A když řeknu, že se mi líbí někdo, musím si hledat dvacet dva argumentů proč, abych vyjádřila, jak moc je v pohodě, že se mi líbí a jak je to v podstatě jedno. 
Umím velmi brzo pozbývat na konkrétnosti, některý věci v životě nechci řešit a to je jedno z těch zavazadel, co si s sebou tahám.
Mně se ale líbí...

A k počátečnímu klišé snad jen tolik, že mi opravdu jenom chybí, aby mě někdo miloval...Jenom!...Nějaké šťastné dítě, šťastné matky!

(Nadpis tohohle příspěvku je starý už asi měsíc...Po zvětšení R jsem zapomněla, jak přesně jsem chtěla vyjádřit hlubokou myšlenku domněnky...)
*
Jsem konečně dokonce i zacyklovaná do dvaceti dvou dnů!
*
Škaredý holky
ty se drží zpátky
Jsou samy sobě na posměch
A vždycky mají
krásný kamarádky
a proto mají v lásce pech

Jsou spolehlivý
jako tažný koně
Drží tě když ti hrozí pád
Nestojí o dík
Vědí že se pro ně
nebudou nikdy chlapi prát

Škaredý holky
nejsou nikdy v právu
Vypadnou vždycky z pořadí
Srkají život jako hořkou kávu
Zvykly si
Nikdy nesladí

Zrcadlu řeknou:
Holka ty máš ránu
Leda tak slepci přijdeš vhod –
Rády se trápí
Usínají k ránu
Co by byl život bez trampot

Řeknou ti: Hele
zmiz a zanech řečí
Nestojím o tvý ohledy
Škaredý holky
nikdo npřesvědčí
že vůbec nejsou škaredý
--> Jiří Žáček, Písnička o škaredých holkách, 1.2.2014 zveřejněno ve skupině Poezie pro každý den