Bouřky nabíjí...
Vždycky jsem se jich bála, teď k nim mám určitou dávku respektu, ale dokud dokážu sama sebe přesvědčit, že se mi nic nemůže stát, že se okolo mě nachází spousta příhodnějších a pro blesk přitažlivějších míst než je mé vlastní, energii vnímající tělo, nemám problém nacházet se v bouřce a cítit měnící se vzduch.
Navíc, když si to ty výboje propočítají tak, aby o sobě dávaly vědět v příhodné chvíle.

"Ministerstvo lásky věru nahánělo hrůzu. Nemělo vůbec okna. Winston nikdy nebyl v budově Ministerstva lásky, ba ani na půl kilometru od ní. Bylo to místo, kam se nedalo vstoupit jinak než v oficiální záležitosti, a to pouze tak, že člověk musel proniknout zátarasy z ostnatého drátu, ocelovými dveřmi a územím skrytých kulometných hnízd. Dokonce o po ulicích vedoucích k vnějším ochranným zařízením se potulovali strážci s výrazem goril, v černých uniformách, ozbrojení obušky, zavěšenými po boku."
--> George Orwell, 1984
V anglických konverzacích jsme nakousli téma, které jsme - jako ve filmu - museli "zaplatit" nedojezené, protože nás znamenitě odvolala důležitější povinnost (paradoxně přestávka na oběd).
Jelikož ráda hýřím svými názory, už jenom proto, že si na nich natrénuju anglickou mluvu, mrzelo mě, že jsem ten dnešní nestihla dovyjádřit. Nemám v úmyslu ho dovyjadřovat teď a tady.
Jenom dva poznatky bych chtěla naťuknout, jelikož vím, že můj názor charakterizují stručně a jasně.
 "16:36 - 17:38"
"Pro školu, ne pro život, se učíme."
--> Seneca to řekl obráceně, tak jak by to mělo být (Ne pro školu, pro život se učíme). Věřím, že nejsem samotná, kdo si to okamžitě přetvořil v to reálné.

"Letět jako pták, daleko, do oblak, 
když na to přijde 
jak včelka pilný být
a kočičím pohledem 
tmu narušit,
člověk, rozpadávající se uran
křičí to a vtom "More than human.""
--> Já, jednou nad jednou dvacátou druhou fotografií.
Když tak pomalu doplňují, dopisuji, dokončuji deník, dochází mi, že do něj nedostávám všechny smíšené emoce, které se dostřeďují do mého nitra. Zkrátka píšu, svým způsobem, pořád jedno a to samé. Jenom, když jsem nad tím momentálně rozhořčená, není to pak k přečtení.
A najednou, čistě asociačně mi dochází, že kdybych někomu chtěla dokázat, co jsem kdy řekla či přečetla či cítila či myslela, jediný deník se stává dokonalým předmětem doličným. A pak už během asi jedné, dvou vteřin vím, že být rozhořčená nad tou samou situací, jako nad ní být povznesená, je výhoda královská, pokud to znamená, že své rozhořčení, tedy i situaci, rozluštím jen já, ale zároveň, když ji někomu dešifruji, pochopí a snadno přijme.
To je nejspíš to momentální, co mi ("out of the box") běhá myslí.

Jelikož je ještě chvíli dvacátého druhého...
Ze směsi pitomostí, neboli prvního dílu Helenky Součkové se stejně nejcharakterističtejší metamorfósou stala  věta z dílu druhého:
 "..podzim je vždycky pěknej, jenom tak na sako a triko...Jenomže já teď žádný sako nemám!"
Oněgin byl Rusák je vážně mojí hlavou oblíbený. Díky minuloročnímu pouštění si ho pořád dokolečka, načteného Bárou Hrzánovou a finálnímu přečtení knihy samotné.
Ale Oněgina, jako Evžena, mám taky moc ráda. Ačkoliv je to tak evidentní, teprve nedávno jsem si tu spojitost uvědomila. 
"Koho mít rád? A komu věřit?
Kdo nevrhá k nám zrady stín?
Kdo  dle tvé míry bude měřit
každičké slovo, každý čin?
Kdo klepy o nás neroznáší?
Kdo něhy pln je k bídě naší?
Kdo odpouští nám slabosti?
Kdo neznudí nás ve zlosti?
Oh, lovče přeludného stínu!
Vzal vítr všecku námahu.
Mít sebe rád měj odvahu,
vážený čtenáři mých splínů,
vzor hodný sama sebe - chceš?
Nic pěknějšího nenajdeš."
-->Hlava čtvrtá, sloka 22, 22 stránek od dopisu...Tatiany...
Od slov: 
"Viď, zbavíš mě mých zmatků těch!
Snad je to klam, jenž svými stíny
v mou nezkušenou duši leh!"  

Traband jde krajinou a čas se vleče, a mě zatím do uší pocit teče, jak voda slzami zakalená, v hlavě věta připravená:

„Kdybych vězel pět minut po uši v své vodě, tahal byste mne ze všech sil. Nuže, smím vás aspoň napomenouti, jestliže vy se topíte v omylu daleko horším, než je voda?“

--> Rozmarné léto, ve filmu jedna z mála vět, která mi sedí tak, jak je podána přesně do způsobu knihy.

Řekněme, že moje srdce si prožívá rozmarné jaro, pocitově velice rozmarný/rozmanitý máj.

Před měsícem, hodinou a dvaceti dvěma minutami jsem poslala pár myšlenek, lehkých jako pírka ze šuplíku do šuplíku, o kterém jsem se sama dozvěděla na jednom blogu. Bylo by fajn, kdyby někdo díky mému blogu též zabrousil do spisovatele podporujícího rohu internetu a ze svého šuplíku fantazie za 10 měsíců, 30 dní, 22 hodin a 38 minut posílal svoje pírka.

"No I do not love thee, but I believe that I love you"

Čí jsem?!

Jsem zimy tvrdé plodům,

a smrti, chce-li čas,

jsem lásky, s níž se míjím o dům,

dán za jablka červům napospas.

--> Jiří Orten, 26.5.1940

Celkově mě Ohnice nezaujala, ale báseň Čí jsem z části Dvojitá tma mé vnímání svým určitým způsobem pohltila.

Jsem květů a vlnek obětí,

jsem duše v něžném obětí,

jsem úsměv lidem do srdcí,

jsem tma, co bloudí ulicí,

jsem pohled, co se neschová,

jsem nejistota nachová.

--> Já, 12.4.2013

Pro změnu z mojeho deníku rozkvetlý, zbytek tý básně…

Je poslán a přečten jinde.

A čí doopravdy jsem?

„Nevím už jak dál,

bylo to príma, žes mi psal,

rackové tady v noci křičí,

nechci psát tvoje,

nejsem ničí!“

--> Irena Dousková, Oněgin byl Rusák

Asi tak.

Je mi sedmnáct. Toliko z mého racionálního soukromí.