Pastorale je to, co jsem potřebovala slyšet, je to to naakumulovaný všechno, který se mi vlívá do žil a já to potřebovala cestou z vlaku, když jsem jen přemýšlela, jak nejsem svá, nejsem já, že vpodstatě moje duše zůstala, paradoxně, v ústech bezduší veřícího,ach že tohle pochopím pouze já. Vánoce a čepice, taková ta přesná, ta co jsem ji potřebovala a modrý tygr na ní.
Dlouho jsem nezapisovala to všechno, co se mi v nevypínajícím mozku hromadí a teď se vracím hozená do reality, tý jiný, s míň lásky, než kolik jsem se jí nabažila ve čtyřech, neuvěřitelně čtyřech dnech.
Takže co? Takhle to funguje? Už jsem si zařídil, co jsem potřeboval, tak se k sobě můžem vrátit, pusu pusu a můžeš na mě bejt zlej, je mi to jedno, takhle to funguje? Jsem tolik zmatená...V dusnu bezvadnýho spaní jsem strašně moc zmatená ze sebe sama.
Kde je Tvá zem?
Island. A bude to. Všechno, tam! Veela nejvíc...
Pár teček na rameni
a z osnov vzpomínka:
Víla co na znamení
řasama zacinká...
Při cestě do Telče, pěší, jen pár kilometrové, ale lesem, krásný, zimní, lipkama, běžely mi hlavou alegorický obrazy filmu, který jednou musí existovat, nejlépe mou vůli a já ho budu milovat...
Tak jako nejspíš miluji...
Neumím si uvědomit plně nevědomost okolních, nechápavost v mě jasných situacích...
Strom hýbe na chvíli uschlými pahýly a mě se po Tvé vůni stýská ...
A přesně na sté stránce, tam začíná se Sen noci svatojánské, a budou v něm elfové, tak plním vlastní předsevzetí a s realitou v klíně jsem opět tolik energická a pozitivní, naladěná, uvolněná, láskyplná, nadějná, jak zamilovaností švihnutá...a přitom proč? Ani není o co stát...Není kdo...a je tenhle blog, tenhle text, v uších mi zní ozvěna psaných těchto slov, je starý rým a jednoduchá krása v něm a jeho obratech, Pastorale se ukolíbává v mých ikonických uších, je dobře v mým světě a i když hodně v hloubi duše vím proč, na jejím povrchu to nedokážu pochopit...To ten mozek... Některé pocity, které se uměly vrátit jen s vínem jsou zahnízděny a snad se jen tak zase nerozhodnou umět létat, když je ten leden a konečně zamrzají rybníky...
Dneska v mým psaní ani není tolik metafor a v mým spaní bude trochu metan a trochu fluor.
O pravidelnosti Bůhví, ó pravidelnosti, buď ví, buď víly...
Fiach.
Co znamená, když roztržitě do zamilovanosti hozený holce napíše ještě zoufalejší zamilovanost, že je opravdová? Dneska, v Terapii, opravdová, co to znamená pro holku, co pro ženu?
Přijde mi to jakoby se to všechno dělo rok minulý a ono ne, je to v tom ještě před ním, protože to všechno přece "tak utíká".
A nebudu uvažovat nad tím, že to možná spíš všechno stojí jako fantzie nad pseudohrou Modrý kostky!
Hážu sem všechno sama pro sebe, ne z maskování lenosti, spíš naopak, že potřebuju pro svou budoucí já nějaký upozornění o datech absence a o velkých pocitech.
Asi se mnou je, to velký slovo, ten velkej pocit, ten velkej hybatel světa přes hory.
Vždycky mám tu velkou touhu vypsat slova z mozku v údobí tomto... A přitom příroda začalateprve pořádně usínat...
Vezmi mě za ruku, odejdem někam, ať nás nikdo neruší...Víš, ticho je řeka, co Ti chlácholivě šumí do uší...do duší...Teď už je pozdě někam jít, na cestu zpátky netrefíš...
V černočerné zimní noci...V letech žárlivě gymplových...
A ještě je tu ta věc s neodpovídáním...
V nejlepším přestat.
Alegoriím a metaforám na nějakou dobu zdar a síru!
