Pasivní bezmyšlenkování

Je mi zima...To nějak proudilo v hlavě, mezi prameny vlasů a krásu vnímala jen dotyky otisků prstů, co se vzneslo mezi peřím a mezi krví kýčovitých lístků knihy, staré a skoro nepopsané, to kam se vznášelo pápeří s prachem, nad tím pořád přemýšlela, nad šedu barvou a vlastně i nad černou, nad kulturním domem a zelenou, nad něčím, co nedávalo smysl, pasivní psaní jí proudilo pod oranžovou a duha se rozplývala, duha nehoří, nic hořet může, jak někomu dát nic?

Hučí sova, je tma a noc, nechce se spát, učit, nic, uklízet, bude osm minut po jedné hodině, zase, tahle kombinace se objevuje časteji než 22 a to by asi bylo příhodné v téhle kombinaci jít sát rok poté, co ještě naivně čekala...

Rtěnka a bubny, píšťala a ženskost, sexyfonista, teplota rostoucí v těle s motýli, včelka - Mája, jásá dítě na klouzačce i když je to houpačka, s ďáblem v zádech s andělskými křídly letí z houpačky nahoru, tam přítel člověka se zlatým klíčem poklidně vyčkává a ví, že katolická církev  v tom má trpitelskej bordel...

C. říkal spoustu hrozně hezkejch věcí, nevím, jestli si to vůbec uvědomuje, takovýho bych si chtěla jednou vzít a on tvrdí něco o hodnejch klucích..a neví..a já nevím...

BRÝLE

Ví...těz...s...tví...má...oči...má

Ten malý a první okamžik zadostiučinění, z nouze ctnost na vteřinu přítomnosti dodávající pocit vítězství.
Zatímco tam na vojně, tam je to úplně jiný. Nejenom morálka, pravidla, logika, samozřejmě atmosféra. Je to jiný v těchto okamžicích. Trvají totiž mnohem déle, i když čas běží jinak, letí ve stíhačce a noc se míchá se dnem i přes to trvají tyhle vteřiny úspěchu déle. Protože jich je více, protože jsou to ty jediné záchrany osobnosti a přítomnosti, které se příslušnému zmoralizovanému, logicky nastavenému člověku zarývají pod uniformu a zabraňují tomu, aby z ní vyšlo bezprostřední zoufalství.

Nevím jistě, jestli je vítězství, ať už osobní, veřejné, v nějaké soutěži, nebo jakékoliv jiné, kterému předcházelo něco směřující k potenciálu vítězství, přichází i s nějakou cenou, myslím tím na oplátku.
Pro lidi, kteří žijí vyloženě jen přítomností, je to asi otázka bezpředmětná.
Pro mně žijící tak nějak bezprostřední budoucností, když se v té přítomnosti nedá žít přítomně, je to otázka dost závažná...To je takový...řekněme blbý...Protože kdykoliv cokoliv vyhraju, a že se to doopravdy nestává tolik často, aby mě to pokaždé neudivilo, okamžitě mi naskočí - Za co je to odměna? Co e mi dělo špatně a teď se to vynahrazuje? Nebo se mi preventivně vynahrazuje něco, co se nechýlí ke šťastnému konci? A to je takovej abstraktní opruz...Hlavně když se snažím definovat neexistenci osudu...


...miluju jen co už a nebo ještě nemám...
dívám se v metru do očí neznámým ženám

A někde v dálce
moře jako cívka
namotává řekyna obrovské válce 
--> Jakub Čermák, Paris

Je to jen o zvyku, o lásce ne... snad mi to pan Bůh(ví) promine...

A co dál?

Je to taková sporná, mnoho skrývající otázka. Odpověď na ní se většinou týká blízké budoucnosti, nadcházejícímu času události, o které se mluvilo před položením takovéto otázky. Ale blízkou budoucností může být, přeženu-li pro názornost časový rozdíl, můj odchod do důchodu. Stane se to blízkou budoucností,  Jdu ulicí, jaro se mění na podzim, je mi zima a to, co mě čeká v té nejbližší budoucnosti jsou kroky. Tento a tento a tento. Do pusy mi teče olej z topinky a to mi znechucuje ještě více myšlenky, na tu vzdálenější bližší budoucnost. Musím domů, i když se mi nechce. I když se těším, až budu moci přemýšlet nad tím dál, co mě čeká. Teď se tím něčím stává jen domácí napnutá atmosféra ptáčete pozvolna zvedajícího křídla k výletu z hnízda. Jenomže takový výlet bude ještě dalších šest let omezen financemi rodičů a ty zase mými přílety domů. A takhle pořád dokola a dokola.
Mluvit o vysoké škole zdá se mi poněkud nešťastné. Ne snad proto, že bych odmítala její přítomnost v mé budoucnosti, ale proto, že předmětem mého "dál" jsou úvahy o životě kolem studia. O tom, co budu žít, až konečně budu prožívat svůj život tak, jak si ho více méně naplánuji. Přemýšlím, jak moc zodpovědně mám takové úvahy a plány brát. Můj momentální stav je zcela zaseknutý na zmatenosti a neuspořádanosti názorů, myšlenek, pocitů.
Blízká budoucnost je pro mě nadcházející minuta, článek, který si přečtu a s někým se o jeho obsahu budu bavit za dvacet dva let, sklenička vody vypitá za účelem užití léků pro hezčí pleť. Spousta podobných kroků, to je moje momentální blízká budoucnost. Ale i to, co ovlivní se tím pádem může stát blízkou budoucností. Navazujíce na minulé bližší budoucnosti. Ne, to není důkaz relativnosti času. Je to uvedení do filozofie "efektu motýlích křídel."
Snadno totiž můžeme opominout detaily učiněné naším rozhodnutím, které mívají, ať už to někdo nazývá Murphyho zákonem schválnosti, pechem, osudem, karmou či jinak, zpravidla zásadnější vliv na velké životní kroky. Nejkvalitnější důkaz efektu motýlích křídel se objeví vždy jako důsledek rozhodnutí prvotního, nerozmyšleného, instinktivního.
Proto jediné, co si jako čerstvě dospělá ryba vplouvající do neznámých vod uvědomuji, je pocit svobody volby, který samozřejmě bude znehodnocen různými hranicemi a překážkami v takové svobodě, ale musí být veden z celého čistého srdce, s úsměvem a pozitivním myšlením, abych doopravdy konečně mohla být to, co chci být
Kdokoliv životem prošlý, čte-li si tyto řádky, zvedá jistě koutky úst. Věřím jeho úsměvu na tváři a myšlenkám o naivitě. Dovoluji si ale uplatňovat právo k takové naivitě, protože nechci do světa poznání vstupovat poznamenaná předsudky, teorií a zkušenostmi jiných lidí, ovlivněná v něm pak ke všemu přistupovat tak, jak už se to jednou stalo, jen jinému člověku. Dovoluji si dělat vlastní chyby, vlastní rozhodnutí, vlastní nejbližší budoucnost. Novou, originální, spontánní.    
Zvláštním se stává, že tyto myšlenky týkající se budoucnosti převádím do vět na novém notebooku. Kousek nového ke starým úvahám, co si s sebou, do dáli vezmu. Do uší zpívá Bob Dylan "Most of the time, I wouldn't change it if I could" - Většinu bych nechal tak, jak je. A takových momentů si chci v životě užívat. Tohle dál ...

--->sofistikovaně psaný sloh, do těch se mi to nikdy nepodaří napsat přesně tak, jak to mám na mysli. Škola je vážně směšná...