ČEské KAŇKY

O co se Čekanky snaží

Voníme pylem a vzpomínáním
na květ a jaro čekajíc
pak máslo a med na krajíc
v upomínku všem pomněnkám
Sluníčko ve větvích
prosvítit mlhu
spočítat ranní rosu
odpustit měkké špičce nosu
zkřížit cestu falešným tónům
odpovědět na ticho
odletět ke kořenům
vrátit chmýří pampelišce
koukat se vespod hlíny
na ptačím bříšku skládat písničku
Točit se ve směru suků kmene
běžet rychlostí mraků
vnořit se do tónů strun
na jarní okamžik stát se smyčcem
Z vlasů utkat pohádku
ovečku něhou učesat
Éteričnost si od kolibříků vypůjčit
Zavonět zvukem zvonku
Samozřejmost objímat
Z vlastních očí koukat se do vlastního srdce
Vzít trochu poezie Měsíci
napít se medu z kamene
tančit s jadérky žlutých jablek
a v horách!
...
v těch žít



Z rouna ovečky kuličku,
pro kudrnatou ovečku
která má sladká očička
a potěší človíčka
i africká políčka

Jít lidem, JID JIDem, aha a pak Praha

Jet ulicí
prostředkem
rozbitým svým
prostředkem

Stál kousek od Letenského náměstí,v dlouhém rozepnutém kabátě a v klobouku, vínový šále a spisovatelským oparu. Stál uprostřed scenérie, kde na sebe dokonale upoutával pozornost a zároveň nepřekážel. V rozletu, v chodu běhu dne, v rozhledu. Byl dokonalý. I když jsem mu neviděla do tváře. Byl to můj člověk. Ve 22 a v 1 jezdí tihle moji lidé. A nejsympatičtějším z meter jeví se mi linka C. Tenhle muž čekal na lásku. Ne na mě.
V únoru jsem se koukala k Rudolfínu a vím to, moc dobře vím, že se ten mladík sedící před ním koukal taky. Na mě. A já na něj. Vzájemně na sebe. A taky moc dobře vím, že se ještě někdy potkáme, možná se i políbíme, ale každopádně o sobě zjistíme, že jsme se na sebe koukali. Možná mi namluví, že to věděl, že jsem to já. A já mu to možná budu věřit, i když mi to moje logická úvaha bude našeptávat jinak, správně.
Chtěla jsem báseň, o sobě, o mé osobě. Měla jsem ji. V rukou držela a klepala jsem se potom ještě další 4 měsíce. Měla jsem báseň, ale to bylo všechno. Pak mi to došlo 15.července, v Brně, u kožního oddělení Nemocnice Bohunice.
A jsem vlastně hrozně naštvaná. Ohromně naštvaná na celý všechno, co se kolem mě stalo a já to nemohla ovlivnit. Všechno co záleželo na cizích rozhodnutích, na rozhodnutích někoho druhého ode mě, a záleželo to na nich víc, než na mém. A moc mě to mrzí. Že to tak je. A že proti tomu neumím nic dělat, umím jenom dospívat, zrát, být ženou, ale nedokážu ovlivnit to, jak je to najednou trapný, protože dřív se muži bezmezně dvořili a nechali dámu býti upejpavou, no a to sice nevymřelo, ale taky to není můj případ. Ještě jsem nenašla ten správný moment. Tu správnou morálku a tu správnou organizaci volnosti.

Album se jmenuje: "Bez Tebe mi, lásko, nejede motor"

Ne, není to zamyšlení nad tím,jak je dnešní doba dnešní dobou. Syndrom náhlého úmrtí kojence. No vážně, Existuje. Nebo spíš ten jeho název, Protože se tak pojmenovalo něco, co věda ani čísla nedokázala ospravedlnit dokonale. A je to, zemře tak dvacet dětí ročně (v ČR, přeci), milé maminky, prostě to tak berte. Pak se ale nevěří v Boha, nevěří se v člověka, nevěří se ve víru. Doktoři pak jsou schopni dokonale nevěřit tomu, že žena, která dle jejich karet a rovnic a pouček a fyziologií nebude schopna otěhotnět, právě porodila druhého - dle všech lékařských norem (tedy pohledů, s ohledem na všechny okolnosti pohledných situací) - zdravého syna. Jenom proto, že prostě věřila. Odmítla cokoliv, co naopak odmítalo jejímu tělu nosit vlastní genetickou informaci uhňácanou do nejláskyplnějších tvarů. Dvakrát. Odmítla to napořád. Ale ta samá sorta samozvaných titulářů potom prohlásí za platný syndrom náhlého úmrtí kojence, jak jsem snad vždycky aspoň všemu byla schopná věřit z malých makových takových částí, tohle mi moje vědomí a moje víra nikdy do těla nepřijmou. Ale tohle už musí mít člověk zakódovaný.
Ne, není to zamyšlení nad tím, jak je dnešní doba dnešní dobou. Informací je kolen vrtajících pro groše v nich ukrytých, protože každá pravdivá je zlatem vážená a co, možná jiná tvrdí, že zlato není už natolik cenné, aby se jím dala informace vážit a právě, že ta ona možná pravdu dí a z téhle informační díže těsto kyne a jde to dál, to všechno pokračuje do kol koloběžných největších vůdcem informací celýho světa, celý dnešní doby a ne, tohle není zamyšlení nad tím, jak je dnešní doba dnešní dobou.