(O)-P-Y/I-L-(E-N-Í)

Mám strašnej bordel v srdci. Tak obrovskej, že to všechno házím na mozek, abych měla s čím usínat. V mým srdci totiž není žádná pavučina, ani usazenej prah, dohořelý svíčky a skapanej vosk, v mým srdci je čerstvej nepořádek, hromada čerstvě vytisklejch papírů, plakajících stromů, nepovedenejch řádek na psacím stroji a tikajících hodin. Zvoní tam budíky, jeden přes druhýho křičí svoje upozornění a tak to házím do mozku, aby se mohl nerozhodnout on a srdce mohlo bít...bÝt?!...

Jsme plody, plody květů vzrostlejch stromů, stromů touhy a chtíče, stromů netrpělivosti a poznání, toho hlavně. My prvorození jsme plody stromů čerstvých a plných nových živin. Jsme plody opylenejch květů, jsme včely z květu na květ, jsme dužniny plný dalších semínek, jsme peckovice a někdy jsme jen samotný pecky. Plody na spadnutí, zrající a k u(vy)tržení. Jsme plody matky - Země/přírody, jsme plody otce- všemohoucího/času, jsme kýčovitý tvary savčího typu, jsme složitý zplozenci lidský odrůdy. Jsme pěstováni k dalšímu užitku, jsme základ půdy k obdělání. Jsme plní vakuol a chloroplastů, fotosynteticky propojený rodiče nás nesou na svých větvích, jsme jim na stopce, jsme barevný betakarotenový individuality mezi chlorofilovejma žilnatinama voláme slunko pod svou slupku.

Ráno

...tak časné, že slunce ještě nevstalo.........
Chtěla bych, aby každý ráno na piáno hrál jazz, jenomže každý ráno v papírovým baráku nestíhám, jenom to monotónní rádiový piáno vypínám.

Mám možnost psychoanalyzovat v poslední době. Snahy poutat si mně a snahy odpoutat se, snahy energické a snahy pasivní.
Dle slov z úst nejotravnějších plynoucích je 15. ledna maturita za dveřma, takže jsem se zavřela, zamykat nejde, já to neumím, nemůžu. V deseti mi máma rozbila zámek na dveřích, je tam místo něho taková malá skulinka do okolního bytu, ten zámek je nenávratně rozbitej a já zamykat nemůžu, ani metaforicky.
Prásk do kliky, prásk do uší, prásk do duší, prásk a mráz a bič a prásk a pryč...

Máme to štěstí, že nejsme jepice. Být jepicí, určitě to nepřežiju...

Pole levandulí,
se k sobě tulí,
proti větru duly,
o slunce se půlí.

Jen pampelišek pyl a prach,
má vzpomínku svou ve vlnách,
kde z nich jak z plevele vyšel strach,
tam rukou čas nedbale mách:
"Vyprávím příběh o botách."

Bez nich se totiž bez skrupulí,
chodidlo k zemi, trávě tulí,
na poli plném levandulí.
--> 24.1.2014, 23:57, po shlédnutí filmu Parfém: Příběh vraha, a po levandulové koupeli...takže si nejsem úplně jistá kolik asociací je s tímto spojeno...