Básničkus neb A sociální čtení

Zlásky--> zlá obloha--> oblouzená výloha --> výhoda --> ví hoda--> ho dá--> hlodá --> hodlá--> hod lá--> házet lá--> HZL --> hazel --> nut --> nutí --> nu tíže? --> nutí ženu --> se --> seženu --> sežeru --> seče ru--> k večeru --> 

kleče k večeru seče

po koleni pokolení seká,

smeká,

smýká,

smrká

smrk a- lergie,

legie analogií, logiky Anny

a ny mi pomiluj,

ani my ... pomni lůj,

abys den tečný zvetil,

obalil do veta

veto kometa

vetknutá meta

meta světa

smetí veta

tas vět 

tis vět

       tisíc *** vjezd

Úprk líci

Vadí mi, že budou mít VŠ vzdělání zadarmo, že si imigraci můžou dovolit Ti zámožnější a těm pak pomáháme, že Jih je jeden velkej slum, že lidi prchaj dojinejch republik, místo aby si to vyřešili u sebe, že lidi válčej s jinejma republikama, místoaby si to vyřešili u sebe, že lidi jdou proti lidem odjinud a sami chtějí jinam, že se Češi ženou za prací do Německa a když se někdo žene za prací sem a dává tím najevo, že tady práce je, že se hned Češi čertí, vadí mi naprosto omezený názory, který z uprchlíků dělaj negramotný monstra bez svéprávnosti a svěračů tělních tekutin a nejvíc mi vadí, že všichni pořád čekali, až se tohle stane, ale nikdo na to očividně není připravenej. Řeší se kraviny a EU má dluhy mezi sebou. Pořád se na něco čeká. A pak se to řeší honem a nejúsporněji. Časově i peněžně.
Nevím, co si o tom mám myslet, myslím si o tom výše psané a nemám potvrzeno odnikud, že uprchlíci jsou či nejsou nebezpeční, že se dají či nedají globalizovat, že je to či není nějaký úplně jiný plán velmocí, do kterých mi nevidíme.

Z vonět

Pondělní hypochondrie

Jdu si uklidit do lednice
svoji kostru
svoje plíce
pak budu sedět v obýváku
s hrnkem cukru
nohou v láku
zamotám hlavu do utěrky
lehnu si na znak
počkám na úterky


Lásko, voníš mi po Měsíci
lásko, voníš mi i po roce
lásko, voníš klidem
lásko, voníš i k rostlinám
lásko, voníš deštěm
voníš mi ještě
lásko voníš
...
Voníš

vo něco níž

Málo toho teď píšu. Obecně. Osobě sobě o sobě! Ale i umělecky. I vědecky. Jen do chatů a komentářů a sociálních sítí a nikam jinam. Taky dost přemýšlím. Jsem motivována liky. A nevím, co dělat. Kde jsem a co dělám teď, na týhle životní cestě, nevím. Je toho hodně k dodělání a pomalu se pořád jenom prokousávám. A nejsem toho syta, lépe řečeno jsem toho přesycená. Všechno zůstává jen v plánech. V plenách. A v čase, kterej si na to nerozvrhnu. A ve vzpomínkách. A v obálce s mým jménem.
Záblesky literárního talentu totálně zabíjí strach z budoucnosti. JAK ABSURDNÍ. A pravdivý. Čím víc se cokoliv blíží, tím víc mi toho čehokoliv zbývá.
Bojím se spoléhat na to, že "umím psát", že "se líbim", že to "se slovy umím"... Ale sama sebe nechápu, proč se tomu teda vzdaluju... Proč jsem tomu nešla vstříc jiným, mnohem bližším oborem, kterej by mě třeba taky tolik nebavil, ale aspoň by mě udržel v psaným projevu.
Je to moje práce. Studium. Moje práce, pro tenhle stát, na plnej úvazek... To jsem teda mizernej zaměstnanec.

O holčičce, která se ještě nenarodila. Musíme si vyprávět o nebi. A jednou napíšu něco takhle krásnýho. Víťo existující!

Uživateli se líbí Váš příspěvek

Je to jenom pár lajků
na Tvou hlavu
Tvůj profil z tmavomodrýho profilu
je to jenom pár lajků
i když jich je deset pět nebo padesát tisíc
na Tvou hlavu
Tvou bustu z profilu
výňatek z Tvýho života
lajkujou úryvky

Uživateli se líbí Váš příspěvek
kupuje Tvou aktivitu
upoutává pozornost Tvýho ukazováčku

Hipstři jsou vesměs to, co jsem chtěla být v deseti letech,  stakovým tím cool ozdobeným deníkem, zážitkama, vstupenkama, pivem a lidma....

O tom, jak jsme kvitovaly své validní názory

Jednou se rozhodnu a bude dobře. Ale tak trochu se děje, že se rozhodujeme pořád a pořád je to jednou a naposled, pak je to zase jednou, ale jinak... A těžko se nám dělá žití přítomností. Hodně teď přemýšlím nad tím, kterou filozofií jít. Ano. Chtěla bych si užívat vědomí přítomnosti, umět jím žít naplno a neřešit "co bude, až budu velká"... A jo, teď bych měla, protože můžu... Protože teď jsem jenom dcera svých rodičů, kteří mi měsíčně posílají peníze na nájem, dopravu a skromné jídlo na měsíc. Mám k tomu navíc brigádu a se statutem študenta do 26 let lítačku na MHD za necelých 300 korun, dopravu k rodině a kamarádům za 120/cesta. Nežiju si špatně, všechno je fajn a kdybych třeba nestudovala, nic by se nedělo. Teď.
Ale taky chci mít děti, taky mi jednou bude 30 a budu unavenější a pak 40 a budu moudřejší a potom 50 a budu starší. O nájem se nebudu dělit se svými vrstevníky, kvůli osobnímu prostoru, kterej má člověk postupem života radši a radši, lítačka na případný MHD mě bude stát přes 500, doprava k rodině a kamarádům, ač nebude tak opakovaná, bude zhruba 200/cesta. Budu člověk zvací, sdílející, přátelský, budu chtít hostit hosty a poskytovat zázemí. No hlavně budu mít ty děti,stvořeníčka, který si kaši neuvaří,

Jo a k tomu JIDášovi u maturity: Asi by mě to v první chvíli taky zarazilo, ale mimo mísu to není...Kdyby tam byl odkaz na lidovou písničku, všichni by se pousmáli... Takhle se do světa dostal fakt nejvíc prapodivnej názor, že Bible není literatura...ale ten, komu to o bod uteklo a neprošel tak úrovní státní maturity (ironický důraz nad slovem "úrovní"), má výmluvu....

Milé děti... https://youtu.be/L3nuRKIeoYk
Nemůžu si pomoct, ale jak mohl ten Feryna napsat, že si hrajem na básníky, když mě to Psí víno (v tomhle videu teda konkrétně zástupci Zlatoválek) přijde jeden po(eti)zér vedle druhýho?!.... Jakože pardon jo, pardon, třeba to teď ode mě můžete vidět jako prachsprostý pomlouvání, navíc mají docela úspěchy a A.S. vydanou knihu a ocenění a tak, to všechno beru a neřikám nic proti poezii jejich jako samotný (ovšem "MĚSTO JE BOROVICE" přednes mě upřímně rozsekal O:) :D ), ale prostě a jednoduše mi to od většiny nich, co jsem tak viděla po internetu veřejný výstupy, přijde nějaký vyumělkovaný...Že to jako dost těžce není jen tak vpohodě napohodu...

Možná moc jednoduše

Proč se to děje, že se staví hnusný (dobře to je subjektivní ohodnocení) šedivý, skleněný, "ultramoderní" budovy, kde potom desítky let visí hnusný (opět objekt subjektivní) nápisy typu "K pronájmu" s telefonními čísly na místech hrdých, viditelných a světlu do skel nablískaných bránících? Proč se tomu tak stává, když kolem existuje spoustu věcí k dostavění, k dorekonstruování, k obnovení? Už přicházím na to, proč jsem vlastně tolik zanedbávačná, proč okolo mě většina mých známých a blízkých není schopa něco dokončit včas a podle plánů. ANo sponntánní nevyhnutelná změna nastoleného se děje i v jiných státech, ale mám naprosto stydlivě vlastenecký pocit, že ne v takové míře, jako u nás. Je mize námi Čechy spousta kapacit, výborných lidí a inteligentních revolučních mozků. Odjíždějí jinam. Za hranice země, moře, Země (až jednou takové možnosti věřím, že pár takových bude hodně Čechů, ale ne v měřítku, aby se podle nich dala posuzovat celá národnostní kultura). Všechno tady a tady v Praze vnímám to nejvíce, se zdá složité k dokončení, k domluvení, k dokonání, k dotažení, k dokonalosti. Možná to vidím až moc jednoduše, ale proč si to lidi nemůžou říct, nemůžou schválit, nevystojí pár front s knihou nemo klidně i smártfounem, aby se to všechno domluvilo pořádně a bylo to a bylo to správně a obnoveně? Aby se do Evropy z Ameriky pořád jezdilo za tou velkou historií a za těmi příběhy...
Jako obyvatel Prahy 6 těžím z výhod metra. Kdo ale netěží, tak nadává. Samozřejmě. Proč ne. Všichni jdeme proti davu. V davu. Takže všichni mainstreamově nadávají, Praha se má stydět (což o to, má, je v ní spousta věcí nedotažených, divných, pofidérních, nedořešených a zcela jiné než čestné podstaty honících!) a tím debata o metru končí. Nikdo nic neudělal před tím a nikdo nic neudělá špatně. Ale všichni moc dobře ví, jak by se to udělat MĚLO... Ach sladká teorie, Tebe nemít, život by byl mnohem víc jednoduchý a opravdový.
Nechutná Nová scéna Národního divadla! NECHUTNÁ!
Nechutná kancelářská budova na Národní, nebo spíš a hlavně nápisy na ní (K pronájmu 603 453 777) ...
A co když teď na mě někdo přijde s autorskými právy? S právem rekonstrukce? S právem sdílení? S právem stavby?
Svoboda slova neznamená svobodu konání, proč ale Ti všichni velcí projektanti svobodně konají nekonání?

Až jednou vypadneme

Až jednou vypadneme
z otevřenýho okna svých vyhlídek,
prohlédneme si světlo,
jak plyne minulostí něčeho,
čemu jsme říkávali povinnost.

Až jednou takhle vypadneme
a budeme
v nepadnoucím obleku
vypadat jako ležící a spící.

Až vypadnou jiskry z očí
a zaseknou se
mezi nebem a zemí
a na návsi našich dní
si budou starý vzpomínky klevetit
nad naší vyřčenou pravdou,

Až s námi
budou padat kameny
ze srdcí zběsile tlukoucích
a slaný kapky
zůstanou neslyšně v atmosféře toho dne,

to kočky po nás budou smutnit
a my už si ve věčnosti
nebudem jenom vymýšlet

průvodce