Momentální empatická upřímnost ve mně podporuje mlhu přede mnou. Dospělí jsou neupřímní, lidi jsou neupřímní, není dostatek upřímnosti takový, která neubližuje když je řečena, ale té, která ubližuje tím, že je řečena jiným směrem. Ubližuje jinak, způsobem co oči nevidí, to srdce nebolí, poznamenává se do srdcí a maže z mozků, je neupřímná a nebo víc než upřímná...
Prostě je to všechno hrozně složitý, že k sobě lidi nemůžou nebo někdy neumí bejt upřímný...Protože se mají rádi, protože si nechtějí dělat problémy, protože nechtějí aby to nakonec vyznělo trapně, protože něco skrývají, protože se domnívají, protože to neumí. Nejsou spontánní, na něco čekají, pořád na něco čekají, a vrací se k prvním myšlenkám a slovům a asociacím, obrací je v hlavě do různých tvarů a situací, čekají a nikdo není stoprocentně upřímnej, protože jsme jenom lidi!
Přemýšlím nad tím, jak přemýšlím...Postupně člověk přemýšlí stylem sdílení, co bude sdílet, co si zavěsí do modrých sítí, kdo ho přikolíčkuje ke svým očkům sítě, jaký se bude jevit za síťovanou clonou..Tohle si mi líbí, tohle taky, to taky, taky, tak...Tohle je můj přítel, tohle je přítel, tohle přítel, tohle, to...Viděla jsem tohle, viděla jsem to, viděla jsem, viděla, vid...A pak je problém kroužkovat na papíře...tak jo...
Je mi líto těch všech lidí, kteří se nedokáží dostat do pohody
--> Honza Volf, na Letný 2.2.2002
A je mi líto, když z očí kape mnoho vody,
ale když dlouho šlapu do poschodí,
zvlášť, když mě úsměv doprovodí,
nesoustředím se na neshody,
dávno se stalé - pod kapradím
--> moje večerníčkové asociace v hodině filozofie, 7.10.2013
A kdokoliv mě zná, ať mi nikdy neříká, že se chovám jako můj otec...protože to není pravda...protože v bytě nebydlím s osobama, který mi to ulehčí - jak v hlavě, tak prostředím...protože tady na takový vyjádření...sedím sama...děkuju!
A báj d wej..dneska to datum..dneska dvacátýho druhýho..nějak nesedí...!
úterý 22. října 2013
středa 16. října 2013
Život, jako Ž.
Sládnou mandarinky. A kaštanů mám plnou kapsu, některý už jsou prasklý, některý už byly prasklý. Kolem je spousta spousta listí, některý snad ještě zelený, nebo už zelený, holý větve a jiný oranžový. Je to všechno na pohled krásný, pod nehty leze husí kůže a spousta stupňů už zmizela z teploměru, ale když ještě vykoukne sluníčko, tak je to nejkrásnější. Vítr je pořád ještě tak trochu kamarád a nebe bílý. Ráno se těžko vstává, protože v noci filozofujem, nebo vzpomínáme jak se na ní díval a jací jsou někteří holomci. A všechno, ačkoliv je někdy narušeno řevem a slzama, je spokojený. Já jsem spokojenej člověk, i když mám spoustu důvodů nebýt.
Náplast na bolavý srdíčko,
mě zabavila maličko,
a míň je někdy víc,
tak teď to platí bez hranic,
v uších mi slábne slyšený zvuk,
co je jaké je mi není fuk,
jenom mě to nutí,
cítit se zas bez pohnutí,
citového, hlubokého,
teď vím, že toho svého
trápení se zbavím tak,
jak psáno je to ve hvězdách
a protože na to nevěřím,
čekám na úsměv na tváři,
a taky slova ze rtu pod brýlemi,
těmi nebo kdejakými?!
Slyším jinak melodii,
slabě, tiše, s parodií,
Rozbíjí se jednoduše,
řek to slabě, hrozně suše,
tak teď jedno jistě vím,
že to bylo bláznovstvím!
---
Když křičí ve mě cizí slzy,
ať mi věří, že to mrzí,
srdce moje potom mrazí,
co se v hlavě náhle hází,
je to hrůza, děs a hnůj,
úsměve teď při mě stůj!
---
Jsem to ale poéta,
co kouká do světa,
skrze mobil co v ruce brní,
když celý panelák spánkem vrní
-->2:02 - 2:39, časné to ráno 16. října
Náplast na bolavý srdíčko,
mě zabavila maličko,
a míň je někdy víc,
tak teď to platí bez hranic,
v uších mi slábne slyšený zvuk,
co je jaké je mi není fuk,
jenom mě to nutí,
cítit se zas bez pohnutí,
citového, hlubokého,
teď vím, že toho svého
trápení se zbavím tak,
jak psáno je to ve hvězdách
a protože na to nevěřím,
čekám na úsměv na tváři,
a taky slova ze rtu pod brýlemi,
těmi nebo kdejakými?!
Slyším jinak melodii,
slabě, tiše, s parodií,
Rozbíjí se jednoduše,
řek to slabě, hrozně suše,
tak teď jedno jistě vím,
že to bylo bláznovstvím!
---
Když křičí ve mě cizí slzy,
ať mi věří, že to mrzí,
srdce moje potom mrazí,
co se v hlavě náhle hází,
je to hrůza, děs a hnůj,
úsměve teď při mě stůj!
---
Jsem to ale poéta,
co kouká do světa,
skrze mobil co v ruce brní,
když celý panelák spánkem vrní
-->2:02 - 2:39, časné to ráno 16. října
pátek 11. října 2013
Aporie neexistujou!
Schovat se pod peřinu,
a jenom tak tam být,
a a ni na vteřinu,
po ničem netoužit.
Žít si tak pod peřinou,
v lehoučkém pápěří,
vteřinu za vteřinou,
v životě bez peří.
Nechat se objímat,
prstovým dotykem,
vnímat i nevnímat,
tik a ťak za tikem,
schovat se do světla,
tiše a pod svíci,
pořád být rozkvetlá,
být deník píšící.
Schovat se pod peřinu
na jednu, na vteřinu...
--> 4.10. 2013, 0:12
Já věřím na víly - A jo, a jo!
A nejlíp se na ně věří při písni Víla, slyšené v (ži)Raf(ím) klubu...A nahrnutý páry, neboli snad všichni návštěvníci - účastníci nutí člověka rafat...Tak proto?
Stejně jako je člověk přesvědčen, že pohyb neexistuje, když se řítí, pomalu a snad jistě, dolů na Metro pís. A! Na kovovým schodu a dalším a dalším, kolmo a přesto šikmo, pomalu, krok za krokem, dolů a dolů, ...strachu, už nejsem tvým otrokem!!
Fascinující, jak se za to nikdy nikdo nedostane, jak nikdo není schopnej vidět za to všechno, za někoho celýho. Protože i když toho nasdílím sebevíc, rozhodím ryby zájmů do modrých sítí nebo na oranžové kotvení, nikdo z toho neuvidí celý to, celej ten příběh a dění a myšlení za tím. I když si snad někdo myslí, že jo, že je to jasný a je to evidentní, já to tak nemívám. Snad nikdy se mi nepovedlo, aby evidentní věc skutečně byla tak evidentní. Teď myslím, když jsem ji vyjádřila já.
A je to tak i naopak, nedohlídnu tam já, za ty lidi, který znám jen zlomek života, za jejich asociace a motýlí křídla...(jo, ta filozofie je jednou z můj život plně prostupujících)
Ne, ten pocit, že jsem někomu ublížila, ačkoliv to není žádná pravda, ten neoprávněnej pocit viny, ten je příšernej.
Takovej podivně holčičí svět:
Koukám se na video, ve kterým holka ukazuje skříňku obsahující asi 10 šuplíků. Působí to jako úsporný kousek nábytku, do kterého se vejde sem tam něco papírů, brožur, kancelářských potřeb, vyrábění,...A hle! Skříňka narvaná od prvního do desátého šuplíku MAKEUPEM!!!...Ano název Makeup collection mi to napověděl, ale představování jednotlivých obsahů, tedy očíslovaných kategorií, kdy první jsou tvářenky, další makeupy, další rtěnky, další oční stíny, další oční linky, další korektory, další řasenky a jelikož jenom předpokládám na základě obsahu vlastní kosmetiské taštičky o objemu tak ...1 litr...(decimetr krychlový)...a násobím 22...
Poznámka pod čarou, že nad tím vším trůní sklenice narvané štětci...když už jsme u toho malování...ale...vážně?...30 štětců?? 50? 100????? ....Tady smyls sna vidím jen tak, že se jim nechtějí umývat..takže hygiena!..??...
Už jenom při představě, že ta první zásuvka je narvaná tvářenkama od jedné z nejdražších značek, kdy jedna taková věc na poprášení tváří, jejíž smysl mi stále nějak uniká, stojí cca 700 ...a to jsou myslím ještě ty levnější...Se moje peněženka obrací naruby a zvrací prázdnotu...
Já se maluju ráda, baví mě to a je to takovej projev umění...když neumím kreslit atak..ale...čeho je moc, toho je příliš...Když si jenom uvědomím, že většina toho co se ráno nanesu na obličej tam po uplynutí dopoledne zůstává už jen tak...ze zadostiučinění...Skoro doslova narvaný peníze v zásuvkách ( to, že jsem ani netušila, že si někdo doopravdy schovává rtěnky přímo do šuplíku, nebo má dokonce takových skříněk v pokoji víc, obesně zabírají pokoj kromě postele a nočního stolku jenom takové skříňky, je kapitolou samo pro sebe) jsou naprosto - no vlastně obdivuhodnej - fakt...
Když navíc vidím ten šuplík nacpanej vyrovnanejma "mono" očníma stínama...vystínovanejma...hned poté, co jsem zhlédla stoleček zaskládanej paletkama se stopadásti stínama..ano..množné číslo..paletkama...Tak mě jenom napadá taková filozofická otázka: A smysl??!!
No, trošku finančně politicky si musím povzdechnout: A pak, že nejsou peníze...
Chápu ten fakt, že složení jednotlivých prosuktů vyhovuje někomu a něčemu jinému...a taky uznávám, že sledovat tyhle estrády, kolekce, sbírky, drogerie doma mě baví...Stejně jako mě baví utužovat si angličtinu nad rozhovory perfektně vystylovaných dívek a žen s kamerou...Stejně jako se mi líbí dívat se, jak jim ty jejich drahocené produkty sluší...Stejně tak mě baví "dělat ze sebe člověka" a někdy "ozdobenýho člověka"...Baví mě to...Ale smysl narvaného pokoje takovými prostředky...mi uniká a bude unikat asi navždy...Jenom mě to nutí cítit se méně provinile, kdykoliv si koupím něco z kosmetiky...
Přivádí mě to na další asociace ohledně zkrášlovacích procesů holek, obecně o zvrácených logikách v dívčím světě..Ale o tom potom...
Aktivně pasivně týdně a pátečně, pohybově, k těm aporiím:
Jeden by padnul, padnul tam a na druhou stranu a pak se otočil, náhle by prudce vstal a dech mi bral, padal a padal pořád dál, skočil by běžel, protnul by skálu, na druhou stranu dutiny stromu, padnul by běžel v pádu, ležící seděl nehnutě domů skáče..na koláče? Co myslíš, Káče?
a jenom tak tam být,
a a ni na vteřinu,
po ničem netoužit.
Žít si tak pod peřinou,
v lehoučkém pápěří,
vteřinu za vteřinou,
v životě bez peří.
Nechat se objímat,
prstovým dotykem,
vnímat i nevnímat,
tik a ťak za tikem,
schovat se do světla,
tiše a pod svíci,
pořád být rozkvetlá,
být deník píšící.
Schovat se pod peřinu
na jednu, na vteřinu...
--> 4.10. 2013, 0:12
Já věřím na víly - A jo, a jo!
A nejlíp se na ně věří při písni Víla, slyšené v (ži)Raf(ím) klubu...A nahrnutý páry, neboli snad všichni návštěvníci - účastníci nutí člověka rafat...Tak proto?
Stejně jako je člověk přesvědčen, že pohyb neexistuje, když se řítí, pomalu a snad jistě, dolů na Metro pís. A! Na kovovým schodu a dalším a dalším, kolmo a přesto šikmo, pomalu, krok za krokem, dolů a dolů, ...strachu, už nejsem tvým otrokem!!
Fascinující, jak se za to nikdy nikdo nedostane, jak nikdo není schopnej vidět za to všechno, za někoho celýho. Protože i když toho nasdílím sebevíc, rozhodím ryby zájmů do modrých sítí nebo na oranžové kotvení, nikdo z toho neuvidí celý to, celej ten příběh a dění a myšlení za tím. I když si snad někdo myslí, že jo, že je to jasný a je to evidentní, já to tak nemívám. Snad nikdy se mi nepovedlo, aby evidentní věc skutečně byla tak evidentní. Teď myslím, když jsem ji vyjádřila já.
A je to tak i naopak, nedohlídnu tam já, za ty lidi, který znám jen zlomek života, za jejich asociace a motýlí křídla...(jo, ta filozofie je jednou z můj život plně prostupujících)
Ne, ten pocit, že jsem někomu ublížila, ačkoliv to není žádná pravda, ten neoprávněnej pocit viny, ten je příšernej.
Takovej podivně holčičí svět:
Koukám se na video, ve kterým holka ukazuje skříňku obsahující asi 10 šuplíků. Působí to jako úsporný kousek nábytku, do kterého se vejde sem tam něco papírů, brožur, kancelářských potřeb, vyrábění,...A hle! Skříňka narvaná od prvního do desátého šuplíku MAKEUPEM!!!...Ano název Makeup collection mi to napověděl, ale představování jednotlivých obsahů, tedy očíslovaných kategorií, kdy první jsou tvářenky, další makeupy, další rtěnky, další oční stíny, další oční linky, další korektory, další řasenky a jelikož jenom předpokládám na základě obsahu vlastní kosmetiské taštičky o objemu tak ...1 litr...(decimetr krychlový)...a násobím 22...
Poznámka pod čarou, že nad tím vším trůní sklenice narvané štětci...když už jsme u toho malování...ale...vážně?...30 štětců?? 50? 100????? ....Tady smyls sna vidím jen tak, že se jim nechtějí umývat..takže hygiena!..??...
Už jenom při představě, že ta první zásuvka je narvaná tvářenkama od jedné z nejdražších značek, kdy jedna taková věc na poprášení tváří, jejíž smysl mi stále nějak uniká, stojí cca 700 ...a to jsou myslím ještě ty levnější...Se moje peněženka obrací naruby a zvrací prázdnotu...
Já se maluju ráda, baví mě to a je to takovej projev umění...když neumím kreslit atak..ale...čeho je moc, toho je příliš...Když si jenom uvědomím, že většina toho co se ráno nanesu na obličej tam po uplynutí dopoledne zůstává už jen tak...ze zadostiučinění...Skoro doslova narvaný peníze v zásuvkách ( to, že jsem ani netušila, že si někdo doopravdy schovává rtěnky přímo do šuplíku, nebo má dokonce takových skříněk v pokoji víc, obesně zabírají pokoj kromě postele a nočního stolku jenom takové skříňky, je kapitolou samo pro sebe) jsou naprosto - no vlastně obdivuhodnej - fakt...
Když navíc vidím ten šuplík nacpanej vyrovnanejma "mono" očníma stínama...vystínovanejma...hned poté, co jsem zhlédla stoleček zaskládanej paletkama se stopadásti stínama..ano..množné číslo..paletkama...Tak mě jenom napadá taková filozofická otázka: A smysl??!!
No, trošku finančně politicky si musím povzdechnout: A pak, že nejsou peníze...
Chápu ten fakt, že složení jednotlivých prosuktů vyhovuje někomu a něčemu jinému...a taky uznávám, že sledovat tyhle estrády, kolekce, sbírky, drogerie doma mě baví...Stejně jako mě baví utužovat si angličtinu nad rozhovory perfektně vystylovaných dívek a žen s kamerou...Stejně jako se mi líbí dívat se, jak jim ty jejich drahocené produkty sluší...Stejně tak mě baví "dělat ze sebe člověka" a někdy "ozdobenýho člověka"...Baví mě to...Ale smysl narvaného pokoje takovými prostředky...mi uniká a bude unikat asi navždy...Jenom mě to nutí cítit se méně provinile, kdykoliv si koupím něco z kosmetiky...
Přivádí mě to na další asociace ohledně zkrášlovacích procesů holek, obecně o zvrácených logikách v dívčím světě..Ale o tom potom...
Aktivně pasivně týdně a pátečně, pohybově, k těm aporiím:
Jeden by padnul, padnul tam a na druhou stranu a pak se otočil, náhle by prudce vstal a dech mi bral, padal a padal pořád dál, skočil by běžel, protnul by skálu, na druhou stranu dutiny stromu, padnul by běžel v pádu, ležící seděl nehnutě domů skáče..na koláče? Co myslíš, Káče?
Má milá rozmilá, neplakej!
Život už není jinakej.
Život už není jinakej.
Dnes buďme ještě veselí
na naší bílé posteli!
na naší bílé posteli!
Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.
Zejtra si lehnem do rakví.
Zejtra si lehnem do rakví.
--> František Gellner, Po nás ať potopa
Rozinky nejsou hrozinky...i když je to úplně to samý jako hrozinky...říká čas na etiketách...!!!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)