Možná moc jednoduše

Proč se to děje, že se staví hnusný (dobře to je subjektivní ohodnocení) šedivý, skleněný, "ultramoderní" budovy, kde potom desítky let visí hnusný (opět objekt subjektivní) nápisy typu "K pronájmu" s telefonními čísly na místech hrdých, viditelných a světlu do skel nablískaných bránících? Proč se tomu tak stává, když kolem existuje spoustu věcí k dostavění, k dorekonstruování, k obnovení? Už přicházím na to, proč jsem vlastně tolik zanedbávačná, proč okolo mě většina mých známých a blízkých není schopa něco dokončit včas a podle plánů. ANo sponntánní nevyhnutelná změna nastoleného se děje i v jiných státech, ale mám naprosto stydlivě vlastenecký pocit, že ne v takové míře, jako u nás. Je mize námi Čechy spousta kapacit, výborných lidí a inteligentních revolučních mozků. Odjíždějí jinam. Za hranice země, moře, Země (až jednou takové možnosti věřím, že pár takových bude hodně Čechů, ale ne v měřítku, aby se podle nich dala posuzovat celá národnostní kultura). Všechno tady a tady v Praze vnímám to nejvíce, se zdá složité k dokončení, k domluvení, k dokonání, k dotažení, k dokonalosti. Možná to vidím až moc jednoduše, ale proč si to lidi nemůžou říct, nemůžou schválit, nevystojí pár front s knihou nemo klidně i smártfounem, aby se to všechno domluvilo pořádně a bylo to a bylo to správně a obnoveně? Aby se do Evropy z Ameriky pořád jezdilo za tou velkou historií a za těmi příběhy...
Jako obyvatel Prahy 6 těžím z výhod metra. Kdo ale netěží, tak nadává. Samozřejmě. Proč ne. Všichni jdeme proti davu. V davu. Takže všichni mainstreamově nadávají, Praha se má stydět (což o to, má, je v ní spousta věcí nedotažených, divných, pofidérních, nedořešených a zcela jiné než čestné podstaty honících!) a tím debata o metru končí. Nikdo nic neudělal před tím a nikdo nic neudělá špatně. Ale všichni moc dobře ví, jak by se to udělat MĚLO... Ach sladká teorie, Tebe nemít, život by byl mnohem víc jednoduchý a opravdový.
Nechutná Nová scéna Národního divadla! NECHUTNÁ!
Nechutná kancelářská budova na Národní, nebo spíš a hlavně nápisy na ní (K pronájmu 603 453 777) ...
A co když teď na mě někdo přijde s autorskými právy? S právem rekonstrukce? S právem sdílení? S právem stavby?
Svoboda slova neznamená svobodu konání, proč ale Ti všichni velcí projektanti svobodně konají nekonání?

Až jednou vypadneme

Až jednou vypadneme
z otevřenýho okna svých vyhlídek,
prohlédneme si světlo,
jak plyne minulostí něčeho,
čemu jsme říkávali povinnost.

Až jednou takhle vypadneme
a budeme
v nepadnoucím obleku
vypadat jako ležící a spící.

Až vypadnou jiskry z očí
a zaseknou se
mezi nebem a zemí
a na návsi našich dní
si budou starý vzpomínky klevetit
nad naší vyřčenou pravdou,

Až s námi
budou padat kameny
ze srdcí zběsile tlukoucích
a slaný kapky
zůstanou neslyšně v atmosféře toho dne,

to kočky po nás budou smutnit
a my už si ve věčnosti
nebudem jenom vymýšlet

průvodce

Regulace emočna

Měsíční svit, měsíční cyklická žen, měsíční kus za úsvitem cesty a před západem kamínek hozený pod černou kočku, měsíční naříkání a měsíční radosti, konec Měsíce a jeho druhá strana, která neexistuje pro oči člověka Zemního, přízemního, měsíc vidění a měsíc slechu, světlo, které nehraje už ku poslechu, Měsíc v Luně, měsíc v lůně a zůstat tam, potom a pořád, s maminkou, s osobou psychologicky duši ovlivńující, s otcem a jeho nepřetvařitelně nechutným zásahem do života dcer, věř a nevěr. Ufňukaný příšery na dnech jezer, které se neustále bojí lidí a jejich emocí, které se v jeskyních dělají neviditelnými a vypouští dýmy dýmky míru.