dvacátý druhý

zveřejněný...
Look at the complex processes we have to use to get an assimilable extract from a triffid. 
<-- Na oslavu mezinárodního knižního týdne - 22. strana, 22. věta...sice nejmenované knihy, kterou má člověk popadnout, která je mu nejblíž, mi tahle, ale očividně jasně zřetelná kniha, je nejblíž --> na ploše počítače! - což je vlastně trošku podvádění....

 *jenom z principu*

Dvacet dva je jubilejní ze všech jubileí nejvíc...Protože prostě proto..Protože když někde je, tak je to celý Pozitivní a bude Jenom lépe, je to spojený a správný a nutí mě to dělat šlépěje po cestě, na který jsou lampy a světla a lucerny a světlušky a slunce a hvězdy a svíčky a krásná tma!

O pravdě a o lásce je těžký psát
když nechceš jen lyricky lhát
a tak si můžeš v srdci přát
že se to kýčem nemůže stát

Snad jsi, milý dvacátý druhý, zvláštní sám sebou, jaký jsi, kolikátý jsi, kdy jsi a kde jsi :) 
Jinak už tě obzvláštnit nedovedu!

12 hodin v Praze

Když cítím tu energii...To cítím Boha?...Asi by to bylo dost možný, protože je to najednou všechno tak jiný, jednoduchý, krásný, spontánní a životní...Byl by to dobrej film a až to jednou napíšu, tak by to někdo moh' natočit...Moh' !!!

"Já bych ráda do Prahy a když jedu zítra ráno zase zpátky, bude na to platit i zpáteční?"
Smějící se, do puberty vstupující, pištící hlásky s narvanejma batohama...A my jsme byly úplně stejný..Jak to ale řekneš svýmu dítěti? Už totiž chápu, co to znamená: To pochopíš, až budeš starší...Taky chápu, jak je to pro mně teď už nepochopitelný, ale jinak než pro ty, co to teprv mají pochopit...
Změna průvodčí, 
oči mé protočí, 
když zrcadlí se v nich, 
boj co na západní frontě ztich'
Cesta, úkol, baseň umaštěná špinavejma záclonama a opatlaným sklem...
Buší mi srdce, bejt za dvě hodiny v Praze, tak nedosažitelným místě je prostě..Pecka, bomba, geniální!
Instikty na mě byly hodný...110 Kč, C, tramvaj č.1...a už to jede dál!!!
Najednou se mi odhaluje pravá tvář VerTe touhy a pak už koukám na Soundtrack ke konci světa...A je to! Jsem tam! Je to krásný! Zrnitý, krásný, zelený, krásný, zabydlený, krásný...Jenomže na klišé s časem se na mě šklebí přes masku opojení...a tak Ahoj a jdem...18 a C...VÁCLAVÁK! Velikánskej..Podruhý v životě vidím koně...Koně...Tep klusá a dech cválá, nohy hyjé...Vyprodává se..Pomalu a jistě...a rychle stojíme ve frontě na schodech a Čáu, takový túry a Fakt, fakt, fakt...A jsme tam!
Co tam dělám? Co tady dělám? Kde to jsem? JO! Túra! Jako kráva!! Fakt bláznosvství tu být! Nejlepší věc na světě! Jak se to stalo?! Já? Ve školní den? Je mi vedro...Do teď si neuvědomuju, jak moc velká ta akce je! A že jsme na vepředu nakraji...hned vedle vchodu..je prostě geniální motýlí křídlo...Vedle bedniček, strojenýho pána, řady čučících párů a protějšího, fakt, fakt, fakt divnýho pohledu!!...Coca cola 39,- ..Jsem čekala horší!...Jenomže to už je všechno před tím, mezi a teď už za každou zatáčkou potkáš knedlík s omáčkou, protože jsi kulka vystřelená do mojí hlavy, lokomotiva, která se řítí tmou, lesem, dál, dál, mezi stromy...A pak, potom co do nás Anežka vrazila peněz, že nám zaplatila půlku vybavení, ale je to vždycky hezký Makču pikču, mrazící pohybama...pak snad jen, že...Je ráno po bojích, vyráží to dech ze spánku a jděte všichni někam jinam, ve 4:30 se přidám... hou hou všichni jdou do nebes a moje instikty mě správně, snad z mých přítomnostních nebes odváží...S otevřenou pusou...
9:10 přesně...duševně nabitá, uspokojená, uspaná, užitá...
That's just truely poem - Prague will be my honest home!
"Je to vždycky hezký"-->Hozo

Burgundy

Sklep. Sudy v blátě se válí.
Křičící, slova pod mlžnou clonou, v odstínu burgundy se topí její myšlenky, ovívá těžkou hlavu vřískajícím tichem, kýčem, co se okolo rozprostírá, křičí a křičí a sama neslyší, co vlastně křičí. Letí mezi střepy, sem a tam se nedotýká země a čistá chodidla vytváří vlny v moři bývalých hroznů. V ruce celistvé sklo a na rtech kapky, potu a červeného neviňátka.
Na hlíně pod zděnou klenbou se lesknou skutky.
"Nechtěla jsem to udělat! Nechtěla! Nechtěla jsem to udělat! Nechtěla jsem! Nechtěla jsem! Ne! Nechtěla jsem to udělat! Nechtěla!" Překrývají se slova a jejich ozvěny, v samotné místnosti, křičíc jediná, hlasy davu.
Při každém dalším tříštivém cinknutí přidává další slova do víru předchozích.
V sevřených prstech, vlivem její nevůle se ze skla line malebná hudba omamné vůně, na hlínu. Sem tam to nechtěla udělat. Nechtěla. Nahoru a dolů. Nechtěla.
Víno tekoucí po bílé kůži, krvácející lahve, skleněné rány. Dál a dál je nechce udělat.
Podzim v odstínu vinoucí se vínové látky.

Oblékla si oblé klasy

Piju jasmínovej čaj...je studenej...
Vlhnou mi oči a nosem pláču do kapesníku...Letím a kvetu a rozplývám se úsměvem, na rtech kde usychá polibek, ve své přítomnosti první a letmý, vzpomínkový a jedinečně zapamatovatelný...Okolo děšťový atmosféry svítí do noci slunce a má to smysl...Na dobrou noc a ještě dál...Kdybych uměla hudbu skládat a říct to tak, asi by to vystihlo lépe...
Zdá se, že dnes bude krásný den...A zítra a pak a pak a za rok a příště....Obnovovat pocit...o to mi jde?

Potřebujeme se těšit...Na někoho, na něco...a potřebujeme být objekty těšení se...Když už jednou člověk na tom světě je, potřebuje, aby to ten svět věděl. Ať už je to introvert nebo extrovert, tohle není o slávě!...To je o čistým vnímání.

...rozKVETla jsem, POLETěla...a už nepromluvila...

Možná je to až moc sebevědomý a zvláštní a naprosto neuvěřitelně blbý...Ale co když vážně některý věci prostě...Vím?...

Ale nemohla bych filozofii studovat, nemohla...zprotivila bych si to...nemohla bych se tím živit...totálně bych to v sobě zabila...Jenom doufám ale, že potkám dostatek lidí...Kteří budou ochotni to mít podobně, stejně a nebo alespoň tolerantně...

"Bdím. Musím bdít. ... Byl jsi někdy také tak k zbláznění živý?...Už teď je mě víc...dvacet zlatoploutvých ryb...Křídla se rozprostřela v její krvi...Nevypodobnitelná."
--> František Hrubín, Romance pro Křídlovku

Pletu druhé přes druhé

Vtipná souhra náhod, když vás, vtipnej seriál, kterej nejspíš ani nevznikal se záměrem "bejt vtipnej", neboli Superkočky, přivede zpět ke koním...divoký koně - superkoně!!

Přemejšlet jednoduše je někdy ta nejsložitější věc na světě! Nic není dost velkej cíl, aby ses nepokusil...A Dívám a Dívám se, dívám jsou druhý...oboje na svejch CDčkách!

Fyziognomie...to je tak vtipný slovo, že si člověk připadá jak fyziologickej trpaslík!

"Zítřek je úžasný, fantazijní svět, kde se ukrývá 99% lidského konání, motivace a uskutečňování"
--> takhle nějak, na modré síti, ovládající 99% lidského myšlení!

Domněnka umí vymazat dům!

Před spaním je nejlepší uklidňovadlo pořdánej výbuch emocí a pocitů, vyvolanej duněním v uších, po dlouhý době, peckově a tak nějak náhodně a nečekaně!!!

Po dvou dnech...
Jenom ať neřve! Ať neřve! Ať kam chce jde, ať přímo táhne a ta hnusná, pitomá pitomá atmosféra s ním. Vezmou se za velký tlapy a odtáhnou do dáli! Jenom ať přestane řvát! Jsem hrozně unavená...Tak prosím! Ať to dlouho netrvá, než se toho řvaní zbavím!!!
Ale teď...teď jen neřvi...a netahej mě za každý slovo...věř mi můj milý živote, kdybych si mohla vybrat jinak, řvací geny do tebe netahám! Pochop to a vydrž, jde to přeci, dokud jsi zavřen ve mě samé!

Jenom si neříkat, že to je trapný...to by bylo trapný!

...aspoň hledat stíny...

☼▬☼

Dětství je to co dávno kdysi
bývalo a dnes ze sna visí
jak provázek a zbytek pout
jež lze i nelze rozetnout

Třeba nám život jinak káže
kdo moudrý je ten nerozváže
motouzek co nás s dětstvím spíná
a krásná pouta neroztíná
-->Jan Skácel, Pouta

První moment je ten nejdůležitější! Už jenom z principu toho, že se Vám setkání s kýmkoliv vryjí pod kůži natrvalo, ať je to cizinec na nádraží nebo tvář na fotografii...Protože ten první moment..alespoň mě...většinou zůstane v hlavě zřetelně...Je jedno kolik druhých nebo dvacátých druhých momentů bude...Ten první je tam zřetelně a jasně...protože je důležitý a významný, protože v tý chvíli se protnou vaše šlépěje...

Taky je moc důležitý, aby v životě bylo znamení, nějakej znak nebo nějakej signál, kterej vždycky napoví, že to je ta správná, pozitivní cesta...

A jsem pořád u blízkýho slunce...Hledám stíny, protože vidím slunce, ne protože jsem vešla do krajiny, aspoň hledat stíny...Jsou to ale krásný, stinný myšlenky, nejsou zlý a únavně lpící...lpící jsou neúnavně...Zvířecí stín...zaječí šlépěje, motýlí křídla...všechno tohle je navzájem v krajině, jejíž mapu si stále čtu bosýma nohama, dneska teda především metaforicky, propojený do stínů...ale do těch přede mnou...Za mnou stíny nestínujou...Začíná poledne...životní poledne!...

V děloze školy jako dvacetipětičata...je úterý a za oknama prší...