Lev skříň

Někdy si stoupnu doprostřed pokoje, přesně mezi červenou, žlutou a zelenou, na takovej ten mrtvej, nesvítící bod, do stínu, kterej mě obklopuje. Dlaněma zakrytý oči, aby z nich netekly slzy a tiše stojím. Čelem k oknu. Chvilku čekám na slunce a když se začne uvnitř rozednívat spustím ruce.

Schovat se do skříně,
mám občas velkou touhu,
jak panenka na víně,
jak holka modrooká na vině.

Opřela jsem se čelem o tu skříň a poslouchala hlas, jak říká blbosti. O mně, blbosti o mě.

Jednou jsem potkala ohromně zajímavýho člověka...Potkala jsem jich spoustu, každej je ve svý podstatě zajímavej, ale tohle jednou bylo vegetariánský...Honza vegetarián, o 20 let starší, takovej samotář...vlastně to taky byla nějaká šlépěj...Nevím, co mě vždycky přivede si na něj vzpomenout...Ale řekl mi jednu životní věc...Abych zůstala taková, jaká jsem...V tý době, tenkrát, jednou, v době poznávání Zrní a novýho kola, tanečních a zoufalýho setkání s nudným blonďákem, mi tohle řekl...moudřejší člověk...A já chci jen vědět, jestli by ve mě tu sílu viděl i teď...Mám totiž pocit, že jsem se změnila...Jen nemůžu správně určit jak...A tak to chci vědět...A tak vím..Že se s ním ještě někdy potkám...

Jsem unavená...nějak smutně a rychle v čase stojící...většina věcí mi nejde, všechno trvá...zaspaná hlava...zacpaná...věčnej pocit viny za všechno možný...málo spánku, málo sdílení...žádnej sníh a spousta stupňů na teploměru, aspoň ve dně, aspoň něco...Převrácený, vyprázdněný básnický střevo...Blok vůči pozitivům...ne přímo, ale menší jejich vnímání...
Šest hodin večer..zase..za chvíli deset....pořád tma a tíha...od tří odpoledne si svítím lampičkou...ptám se na činnosti celýho dne...a uvědomím si, že uběhly teprv tři hodiny...a na druhou stranu už...
Piškoty a rýže, dva rohlíky, černej čaj...a to je všechno, to je celý...

Hm

Hrst cizích vlasů jsem vytáhl z hřebene
včera v něm nebyly, tím jsem si jistý
a navíc, jak se zdá, krví jsou slepené
všude krev, střepy a popsané listy...
hrst bílých vlasů jsem vytrhal z hřebene
rukopis poznávám; vlasy a sebe ne

-->Krchovský

Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo.
Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo.

Ó, proč tak pozdě? řek jsem k ní. Poslední slunce na sítí,
zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v travách ukrytí,
mé louky teskní vůní mdlou a vody sešeřeny jsou
a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou.

Že do daleka odplout chci kams na zelené ostrovy
a zdvihám vlajky na stožár a bílé plachty, lanoví.

Vás tenkrát z jara čekal jsem...
V obzoru modrý zvučel jas.
Já napjal struny z paprsků,
by echem chyt se v nich váš hlas.

Nuž rcete, kde jste tenkrát byla?
A pod jakými zeměpásy?
Nuž, rcete, čí jste jaro žila?
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená?
Má duše marně toužila tím tichem uděšena.

A teď! kdy nevzpomněl jsem snad,
vše se tu chystám zanechat,
na plavbu bych se vydal rád,
proč jdete vadnout na můj sad?

Pro vás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří.
Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří,
chci odplout sám a poslouchám
podzimu pohádkové hlasy,
jdu hledat Nové království.

Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

--> Sova

Rozprostovlasatila-li se dcera krále Nabuchodonosora či nerozprostovlasatila-li se dcera krále Nabuchodonosora ???

A pro plody učesaného vyrostlého stromu

Na cestě zelená kobylka

Na palcích díra, na patách kaluž, na nártu semiš, na lýtku křeč, na koleni jablko, na stehnech pruhy, na hýždích květy, na bocích listí, na pase červená, na prsou zima, na páteři peří, na krku srdce, na ramenou vzduch, na pažích třpyt, na loktech cit, na dlaních šlépěje, na prstech krůpěje, na bradě kapky, na tvářích slunce, na rtech úsměv, na jazyku tma, na nose moudrost, na očích barvy, na čele mír, na vlasech med, na uších anděly!

Odrazy, stíny, nevím jak nazvat události, slova, věty, spojení, který se najednou objevují, víckrát, všímavě víckrát a nesou v sobě tím pádem evidentní znamení něčeho dalšího, spojitého, spojeného...

Mám taky pocit, že neznám spoustu nepsanejch pravidel...Takový jsou většinou nejkrásnější..hlavně v tom, když je lidé dodržují...ale spoustu jich neznám...pak mě lidi napomínají...neznalost nemlouvá...nepsanost taky ne???

Teď nespím, sen se mi nezdá, když spím, sny se mi zdají, zanikají hned po probuzení a mě je to dost líto, už jenom proto, že bývají tak reálné, i když třeba nejsou ničím okrášlené...Probouzím se zpocená a hlavou sklouznutou z polštáře, paralyzovaná a nedospalá...

Jedno zrnko rozkvetlý, jedno zrnko snivý na květinovým, květovaným, trhu květin tvorby...Hezký!

Zelená kobylka nevyskočila...ani skoro zašlápnutá, ani metaforická...a 40% zavzdušnicovanejch obyvatel srdeční republiky může vesele dál hledět a snít...Zahleděný do vlastního pohodlí si k němu nepřispějí...a tak to chodí, u šlépějí...
▬
Byl do ní hrozně zamilovanej...Vážně hodně, snil o ní a měl ji před očima a najednou sám sobě nerozuměl, najednou...ji měl a tak ji nechtěl? Nějak to teď vidím, a proč?...Byl do ní hrozně zamilovanej...Vážně hodně...Take je teď, teď, takovou dobu po tom paradoxně strašně sladký všechno to předsevzané a odvážné, opravené a nepochopené...a úplně nejsladší je:
Takže seber odvahu, jdi do toho a čekej cokoli...
-->Na černym blogu, černej krkavec...
Proč se mi ta minulá poezie líbí mnohem víc?...Protože kdybych ji tenkrát četla, věřila bych donquichotství 22 krát víc???

Umí mě to rozesmát,
zůstává nad tím rozum stát,
přeje si to dnešní stát,
přes šlépěje má mlha vát!

Byl do ní doopravdy zamilovanej...Vážně hodně...asi to taky nepochopila...
▬
Tam, kde tomu ještě pořád mám nějaký povinnostní právo říkat domov, tedy doma, je to neúnosný, a snad si to dělám sama, že utíkám a tak utíká domov přede mnou...Jenom je to takový doma/nedoma...Asi je definice domova to, kam se máme vracet, můžeme vracet, kde máme většinu věcí, kde si vždycky ustelem a kde je vždycky něco k jídlo pro nás samotný...a v komunikačních technologiích tam, kde se vždycky spojíme s okolním světem...slovo nevím...slovo smíření...slovo rok...slovo hnízdo...
Jsem jiná, drazí rodičové, jiná...