"Ve smutném koutě sedmikrásek
Vtékají paprsky
Jak pramen lidstva,
Ve vrstvách uzlů
Ve svojí podstatě
A kdybys uvrtán
Staví se domy
Písmena pocitů
Bavlna s vodou
Ve smutném koutě sedmikrásek
Jediný způsob, jak dokážu doopravdy prožít líbivou melodii je pohyb, tanec, ať je to jakkoliv...prosté!
Zdálo se mi o vdávání.
Najednou se připravovala moje svatba. S mužem, kterého jsem poznala snad pět minut před žádostí o ruku, který byl snad o 30 let starší. A já věděla, že nechci. Přesto jsme vybírali kostel a místo pro hostinu.
Tam, na místě svatební tabule zrovna účinkovali přijetí, kočovní ochotníci, loutkoherci. A já celou dobu čekala, až někdo z nich řekne, ať se nevdávám! Věděla jsem, že to někdo řekne. A pořád nic. A najednou, když jsem v té snové mysli zakřičela uvnitř sebe, že ve skutečnosti nechci! NECHCI! V té chvíli se jeden z ochotníků usmál a řekl:
"Já stejně nechápu, proč si ho bereš. Vezmi si mě! Znáš mě stejně dlouho!"
Pak jsem najednou stála ve svatebních šatech na prknech loutkového divadélka. A usmívala se. A v tom na mě budík křičí: "Já nevim, vo co tady de, vo co tady de...?!"
Paradoxem je, že ten starší muž vypadal jako herec, kterého jsem dnes viděla v Petrolejových lampách. Asi na pět minut se v něm objevil, před tím jsem ho neviděla v žádném filmu. Jenom v tom snu.
A jak se tak houpu ve svých náladách, dneska je poslední den dětí, který slavím s věkem jako dítě.
Ačkoliv dítě svých rodičů jsem a budu, přes to vlak dospělosti nejede!
***
"Tak mám tebe plnou duši,
že víc nemá svlačec rosy,
když jej ze sna slunce vzruší
zrána padnouc do rákosí;
a má duše stále prosí:
Smiluj se! Vždyť lásky k tobě
více nežli píseň tuší!"
"V obilí zralém to praská a svítí,
motýl se mihne a zabzučí včela;
jakou je básní příroda celá!"
"Sám stojím v snění na pokraji vod,
hvězd záře kmitá hustým sítím,
vesmírem bez hrází, sám malý bod,
já nevím, kam se řítím,..."
-->Jaroslav Vrchlický. Pocit, když se Vám líbí tři básně a vy pak zjistíte, že jsou od jednoho a toho samého autora, je náhodyplný!
Jediný způsob, jak dokážu doopravdy prožít líbivou melodii je pohyb, tanec, ať je to jakkoliv...prosté!
Zdálo se mi o vdávání.
Najednou se připravovala moje svatba. S mužem, kterého jsem poznala snad pět minut před žádostí o ruku, který byl snad o 30 let starší. A já věděla, že nechci. Přesto jsme vybírali kostel a místo pro hostinu.
Tam, na místě svatební tabule zrovna účinkovali přijetí, kočovní ochotníci, loutkoherci. A já celou dobu čekala, až někdo z nich řekne, ať se nevdávám! Věděla jsem, že to někdo řekne. A pořád nic. A najednou, když jsem v té snové mysli zakřičela uvnitř sebe, že ve skutečnosti nechci! NECHCI! V té chvíli se jeden z ochotníků usmál a řekl:
"Já stejně nechápu, proč si ho bereš. Vezmi si mě! Znáš mě stejně dlouho!"
Pak jsem najednou stála ve svatebních šatech na prknech loutkového divadélka. A usmívala se. A v tom na mě budík křičí: "Já nevim, vo co tady de, vo co tady de...?!"
Paradoxem je, že ten starší muž vypadal jako herec, kterého jsem dnes viděla v Petrolejových lampách. Asi na pět minut se v něm objevil, před tím jsem ho neviděla v žádném filmu. Jenom v tom snu.
A jak se tak houpu ve svých náladách, dneska je poslední den dětí, který slavím s věkem jako dítě.
Ačkoliv dítě svých rodičů jsem a budu, přes to vlak dospělosti nejede!
***
"Tak mám tebe plnou duši,
že víc nemá svlačec rosy,
když jej ze sna slunce vzruší
zrána padnouc do rákosí;
a má duše stále prosí:
Smiluj se! Vždyť lásky k tobě
více nežli píseň tuší!"
"V obilí zralém to praská a svítí,
motýl se mihne a zabzučí včela;
jakou je básní příroda celá!"
"Sám stojím v snění na pokraji vod,
hvězd záře kmitá hustým sítím,
vesmírem bez hrází, sám malý bod,
já nevím, kam se řítím,..."
-->Jaroslav Vrchlický. Pocit, když se Vám líbí tři básně a vy pak zjistíte, že jsou od jednoho a toho samého autora, je náhodyplný!
Žádné komentáře:
Okomentovat