Prej se rozjíždím, prej jsem na poňuchňání...
Jsem?
A dávám to najevo?
Jsem ten typ člověka, kterej když zaváhá - nežere...
Kterýho nikdo nemá motivaci zachraňovat, když se sebevědomím zakolísá, když si není jistej v tempu, jakým se řítí do novejch událostí...
Stále a pořád, i po odstupu času mi není jasný to proč...
Je to asi takovej malej důkaz, malej červeně svítící semafor...
Že se, zrnitá pozitivní, nikdy nikoho nezeptáš, proč to tak je...Nebude koho...
Ale proto to trvá tři dny a následně hodinu a půl, víš...Právě proto...A příště (a věz, že ta možnost existuje vždycky...) to může trvat dní i 22...
Nemám to štěstí, sebevědomí, povahu a nevím co okolo, abych se pod hvězdy položila po dvacáté druhé se stejným vědomím a svědomím, měla v duši klid a mír a dvacátej druhej člověk by se na mně pod těma hvězdama usmíval očima plnýma trpělivosti poznávání....
Jsem pořád stejný znamení, ale lev jsem nikdy nebyla...snad v těch záporech....
Věřila jsem tomu, že když to tak trvá, když jsem neviditelná nebo se případně začínám zjevovat po určité hladině alkoholu mezi krvinkami, že to znamená, že mám jen útrum od toho oťukávání očekávání....Ne...jsem jen pozadu...o pár let...Je to trochu k trucu...
Z nebe padají
padlí andělé
z prachu se zvedají
zlatí přátelé
Až jednou budu
tam někde stát
bláznivá z lásky bludů
padlýho anděla si přát
Opře se maličko
svou rukou - jednou
dopadne peříčko
jiné ho zvednou
...MĚ z "nebe" životní láska nespadne...a když spadne, počká si, až si jí nevšimnu...
A pak si nadějně řekneš, co bude za půl roku, třeba to bude všechno jiný a jinak a nesmím si to plánovat, co když budou okolnosti úplně jiný...
A nejsou...Nebudou...
Tak snad na tom plese budu stát v KRÁSNEJCH šatech...když už teda budu stát...
Žádné komentáře:
Okomentovat