Nahrnuly se slzy do očí, během jedinýho okamžiku přišel pocit, že to všechno, skrytý i odhalený musí malejma slanejma kapičkama pryč. Ale ten mžik oka všechnu tu vodu odnesl pryč, rozptýlil někam mezi řasy. Teď už jsou jen oči smutný...
Když mi bylo asi sedm, schovala jsem všechny nože, co jsme doma měli, do skříně s hračkama, pod starou deku. Byly tam asi týden, než se po nich někdo začal shánět.
Mám tiky, když někdo prudce zvedne ruku. A taky mám panickou hrůzu z toho, když na mě začne skákat pes, ať je to jakkoliv "malý a sladký štěně, který ti nic neudělá a chce si jenom hrát"
Moje dva největší životní strachy jsou, že nebudu moct mít děti, a že budu trpět maniodepresivní psychózou.
Pamatuju si a vnímám spousty detailů, který nikdo jinej neřeší a jsem z toho občas dost přecitlivělá, nesvá a některý věci si moc beru. Jiný lidi nad tím třeba už ani nepřemýšlej...
Asi jsem na to psychicky strašně špatně...Říkám asi...protože...si to nemyslím..protože je mi hrozně dobře, je mi hrozně veselo, venku je krásně a z většiny věcí mám dobrej pocit...Ale a jenomže a prostě nějaká taková zvrat navozující spojka, pak přijde jedna věc, jedno malý nakopnutí a já mám pocit, že nikdy nic nedokážu, nezvládnu, že se se mnou nedá dlouho žít, že já nedokážu nějak dlouho žít, že mě nikdo nechce poslouchat, že mě nikdo nebude chtít poslouchat, že jsou moje názory špatný, že jsou divný už jenom proto, že jdou ze mě, že jsou podezřelý, ale hlavně, že jsou nežádaný...
Žádné komentáře:
Okomentovat