Mám sobeckej, sebestřednej, zakomplexovaném a ufňukanej pocit, že některejm holkám se to
prostě promíjí. Většinou těm, co si nejvíc stěžujou. Že jim stačí bejt třeba krásný..nebo třeba
chytrý…nebo třeba všeobecně vzdělaný…nebo umělecký…nebo smutný.
Je to strašně hezký, sledovat všechny ty fáze lásky, těch jinejch lidí. Ty různý formy…To
jak kluk chytne holku za ruku, poprvý, a až k přechodu se o tom baví. To, jak jdou dva lidi
daleko od sebe, takže si nejdřív myslíte, že se ani neznají, ale pak kus toho davu před nimi
poodstoupí a vidíte propletený prsty. Nebo pak ta fáze, kdy je celá náplň vztahu založená jen
n nekonečným rozplánovávání času.
Květy. Asi tak. Cítím se jako kvetoucí pampeliška. Asi tak. Divná věc, divná věc…
Jestli je člověk chybou, je chybou nejkrásnější. Tohle stačí. Momentálně to stačí. KONEC…
…ten byl na JIDu, minulej rok…Nazí, Evita, to byly ty asociace. Proti řečící si holky, co
ani neví, co teda hrajou. Pak jsem je viděla ještě mockrát. Jsou dobrý, jsou chytrý, jsem ve
vztahu k nim děsná ženská. Určitej odstup. Asi kvůli tomu, že jsou smutný a že se jim to
toleruje…To mě vždycky točí…a tak mi momentálně ten JID, a nejspíš bez nich, stačí.
Už chci chodit bosá, ale slunce přišlo neodpočatý, samo se musí zahřát, natož moje chodidla.
Žádné komentáře:
Okomentovat