Jet ulicí
prostředkem
rozbitým svým
prostředkem
Stál kousek od Letenského náměstí,v dlouhém rozepnutém kabátě a v klobouku, vínový šále a spisovatelským oparu. Stál uprostřed scenérie, kde na sebe dokonale upoutával pozornost a zároveň nepřekážel. V rozletu, v chodu běhu dne, v rozhledu. Byl dokonalý. I když jsem mu neviděla do tváře. Byl to můj člověk. Ve 22 a v 1 jezdí tihle moji lidé. A nejsympatičtějším z meter jeví se mi linka C. Tenhle muž čekal na lásku. Ne na mě.
V únoru jsem se koukala k Rudolfínu a vím to, moc dobře vím, že se ten mladík sedící před ním koukal taky. Na mě. A já na něj. Vzájemně na sebe. A taky moc dobře vím, že se ještě někdy potkáme, možná se i políbíme, ale každopádně o sobě zjistíme, že jsme se na sebe koukali. Možná mi namluví, že to věděl, že jsem to já. A já mu to možná budu věřit, i když mi to moje logická úvaha bude našeptávat jinak, správně.
Chtěla jsem báseň, o sobě, o mé osobě. Měla jsem ji. V rukou držela a klepala jsem se potom ještě další 4 měsíce. Měla jsem báseň, ale to bylo všechno. Pak mi to došlo 15.července, v Brně, u kožního oddělení Nemocnice Bohunice.
A jsem vlastně hrozně naštvaná. Ohromně naštvaná na celý všechno, co se kolem mě stalo a já to nemohla ovlivnit. Všechno co záleželo na cizích rozhodnutích, na rozhodnutích někoho druhého ode mě, a záleželo to na nich víc, než na mém. A moc mě to mrzí. Že to tak je. A že proti tomu neumím nic dělat, umím jenom dospívat, zrát, být ženou, ale nedokážu ovlivnit to, jak je to najednou trapný, protože dřív se muži bezmezně dvořili a nechali dámu býti upejpavou, no a to sice nevymřelo, ale taky to není můj případ. Ještě jsem nenašla ten správný moment. Tu správnou morálku a tu správnou organizaci volnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat