Až jednou vypadneme
z otevřenýho okna svých vyhlídek,
prohlédneme si světlo,
jak plyne minulostí něčeho,
čemu jsme říkávali povinnost.
Až jednou takhle vypadneme
a budeme
v nepadnoucím obleku
vypadat jako ležící a spící.
Až vypadnou jiskry z očí
a zaseknou se
mezi nebem a zemí
a na návsi našich dní
si budou starý vzpomínky klevetit
nad naší vyřčenou pravdou,
Až s námi
budou padat kameny
ze srdcí zběsile tlukoucích
a slaný kapky
zůstanou neslyšně v atmosféře toho dne,
to kočky po nás budou smutnit
a my už si ve věčnosti
nebudem jenom vymýšlet
průvodce
Žádné komentáře:
Okomentovat