Z vonět

Pondělní hypochondrie

Jdu si uklidit do lednice
svoji kostru
svoje plíce
pak budu sedět v obýváku
s hrnkem cukru
nohou v láku
zamotám hlavu do utěrky
lehnu si na znak
počkám na úterky


Lásko, voníš mi po Měsíci
lásko, voníš mi i po roce
lásko, voníš klidem
lásko, voníš i k rostlinám
lásko, voníš deštěm
voníš mi ještě
lásko voníš
...
Voníš

vo něco níž

Málo toho teď píšu. Obecně. Osobě sobě o sobě! Ale i umělecky. I vědecky. Jen do chatů a komentářů a sociálních sítí a nikam jinam. Taky dost přemýšlím. Jsem motivována liky. A nevím, co dělat. Kde jsem a co dělám teď, na týhle životní cestě, nevím. Je toho hodně k dodělání a pomalu se pořád jenom prokousávám. A nejsem toho syta, lépe řečeno jsem toho přesycená. Všechno zůstává jen v plánech. V plenách. A v čase, kterej si na to nerozvrhnu. A ve vzpomínkách. A v obálce s mým jménem.
Záblesky literárního talentu totálně zabíjí strach z budoucnosti. JAK ABSURDNÍ. A pravdivý. Čím víc se cokoliv blíží, tím víc mi toho čehokoliv zbývá.
Bojím se spoléhat na to, že "umím psát", že "se líbim", že to "se slovy umím"... Ale sama sebe nechápu, proč se tomu teda vzdaluju... Proč jsem tomu nešla vstříc jiným, mnohem bližším oborem, kterej by mě třeba taky tolik nebavil, ale aspoň by mě udržel v psaným projevu.
Je to moje práce. Studium. Moje práce, pro tenhle stát, na plnej úvazek... To jsem teda mizernej zaměstnanec.

O holčičce, která se ještě nenarodila. Musíme si vyprávět o nebi. A jednou napíšu něco takhle krásnýho. Víťo existující!