Jelikož je ještě chvíli dvacátého druhého...
Ze směsi pitomostí, neboli prvního dílu Helenky Součkové se stejně nejcharakterističtejší metamorfósou stala  věta z dílu druhého:
 "..podzim je vždycky pěknej, jenom tak na sako a triko...Jenomže já teď žádný sako nemám!"
Oněgin byl Rusák je vážně mojí hlavou oblíbený. Díky minuloročnímu pouštění si ho pořád dokolečka, načteného Bárou Hrzánovou a finálnímu přečtení knihy samotné.
Ale Oněgina, jako Evžena, mám taky moc ráda. Ačkoliv je to tak evidentní, teprve nedávno jsem si tu spojitost uvědomila. 
"Koho mít rád? A komu věřit?
Kdo nevrhá k nám zrady stín?
Kdo  dle tvé míry bude měřit
každičké slovo, každý čin?
Kdo klepy o nás neroznáší?
Kdo něhy pln je k bídě naší?
Kdo odpouští nám slabosti?
Kdo neznudí nás ve zlosti?
Oh, lovče přeludného stínu!
Vzal vítr všecku námahu.
Mít sebe rád měj odvahu,
vážený čtenáři mých splínů,
vzor hodný sama sebe - chceš?
Nic pěknějšího nenajdeš."
-->Hlava čtvrtá, sloka 22, 22 stránek od dopisu...Tatiany...
Od slov: 
"Viď, zbavíš mě mých zmatků těch!
Snad je to klam, jenž svými stíny
v mou nezkušenou duši leh!"  

Traband jde krajinou a čas se vleče, a mě zatím do uší pocit teče, jak voda slzami zakalená, v hlavě věta připravená:

„Kdybych vězel pět minut po uši v své vodě, tahal byste mne ze všech sil. Nuže, smím vás aspoň napomenouti, jestliže vy se topíte v omylu daleko horším, než je voda?“

--> Rozmarné léto, ve filmu jedna z mála vět, která mi sedí tak, jak je podána přesně do způsobu knihy.

Řekněme, že moje srdce si prožívá rozmarné jaro, pocitově velice rozmarný/rozmanitý máj.

Před měsícem, hodinou a dvaceti dvěma minutami jsem poslala pár myšlenek, lehkých jako pírka ze šuplíku do šuplíku, o kterém jsem se sama dozvěděla na jednom blogu. Bylo by fajn, kdyby někdo díky mému blogu též zabrousil do spisovatele podporujícího rohu internetu a ze svého šuplíku fantazie za 10 měsíců, 30 dní, 22 hodin a 38 minut posílal svoje pírka.

"No I do not love thee, but I believe that I love you"