Opravdová...Real...Wirklich...Réel...Fior...Pit...Honto no...
A možná nad tím opravdu přemýšlím až moc...
Dvě nuly dají nekonečno...A to je limita nuly...Se zapojením získaného matematického umu, díky kterémuž též nebudu mít vyznamenání, mě to asi ohromilo o to více...

„A tak se sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minulosti.“

--> Franz Scott Fitzerald. Mě přijde zajímavý, že z Velkého Gatsbyho se mi nejvíce líbila poslední věta. Vlastně...I peníze cinkající v Daisyině hlase jsou brilantní. Upřímně se ale filmu začínám bát. A ten strach sílí tím víc, čím víc se mi sám film snaží připomínat.

Dneska jsem zaslechla něco filozofického na téma minulost a přítomnost a nemůžu si vůbec vzpomenout kde, kdy, jak, proč, co...To mě trošku frustruje...

Přece to má smysl...stavět chrám...Na co? Přeci abychom naplnily nějaký svůj životní smysl!

Všude vidím znamení, ve všem. Všechno vnímám jako nějakou nápovědu k hádance, kterou možná nemám rozluštit, k životnímu pokladu, který nemusí být nalezen, ale k plnění osobního příběhu. Jenom jsou to všechno střípky odpovídající o něčích šlépějích, o konání druhých, které se protíná s konáním mým. A je škoda, že když se konání protíná, není společné, stejně kráčející, stejně smyčkující, nebo alespoň soudobé. Ať je to s kýmkoliv, kdo po sobě na světě zanechává podobná znamení.
Nevěřím na osud, protože kdyby osud byl, tedy v tom smyslu, že by bylo vše dané, určené (a možnost, že jsou nalinkované jen hlavní životní zastávky mi přijde snad ještě horší), je ohromně beznadějná.
Vím, že se člověku vrací taková energie, jakou vysílá. Tedy i na základě jeho životních postojů je k němu přistupováno. Nejvíce ve smyslu tom, že pokud jsem uvrtána v depresi, tak nic pozitivního nepřichází, protože to ani nejsem schopná vnímat...Tudíž teprve ve chvíli, kdy sama sebe přesvědčím ku optimismu, přichází ke mě ve větších a větších mírách sám...
A stejně to nedokážu úplně vysvětlit...ale...Je to tak. (v mé hlavě, myslím)