Vím, že sedím...Ale přitom mám jen ruku, bradu, kterou podpírá a chodidla...To je všechno, jako by se zbytek těla vznášel mimo mě.

Dostala jsem bílou, zavitou růži. Bílou a zavitou. Ta symbolika a vědomí toho, že máte to štěstí a zrovna vy máte třídního, který se rozhodne, jen tak a díky báječným pěti dnům v Krkonoších dívky uvést do květu a chlapce, trochu méně poeticky, zato výbušněji, uvést do stavu momentální energie, mě neuvěřitelným způsobem dojala. Neboť, i přes nechuť k zamlouvání slz mluvením o nich, se sama o sobě dojmu poměrně těžko.

Za školní aktivitu, nebo-li zapojení nějakého toho dramatického a literárního a pisatelského a všelijak jinak než učícího se ducha mi přinese nový deník. Dospělý, krásný, rozhodný, kvetoucí, tlustý, umělecký, výstavní, hluboký, zamyšlený, šťastný a zrnitý. !!! .
Protože nový vysvědčení, nebo aspoň jinej přístup rodičů...si za 200 korun českých nekoupím...Zato je dost možný, že jazyk český půjdu studovat...na to se nedá říci nic jiného než ironické, americké: AWSOME!

Ten pocit, že na to člověk nemá právo. Že teď není vhodná doba na to, aby byl šťastnej. Ať chce jak chce, teďka ne. Teďka se jen usmívat. Být pozitivní. Moc o tom nepřemýšlet, ponořit se do volnosti a spontánně, naprosto netrapně reagovat. A vědět, že to jako..bude fajn! Bude přece!A jo, a jo, a jo...
Nutit se do štěstí je strašný. A ani to není poetický. Nic.
Navíc...Neumím to...Poslední dobou nejde ty myšlenky vyjádřit správně.

Jen ten štěstí mívá, kdo to tak neprožívá.

Myslíš, že nechceš ubližovat? Že jsi toho schopen?!...A proč si to svým činem okamžitě vyvracíš? Hm?

A najednou...Najednou vidím...A přitom vím, že jsem slepá nebyla...Jenom nevědomá...Nevědoucí...A neměla jsem sluneční brýle...Protože na chvíli...Bylo slunce blízko..až moc blízko!