Ty budeš ležet nahá v zemi - já budu ležet nahý v zemi
Ve vlaku, pozpátku, nikdo ho neřídí, koukají na vše zanechané, na vše co opouští. Ruku v ruce, propletený jeden druhému až po konečky prstů. Chodidla se odlepují od vlhké střechy, vagóny pod nohama letí, vznášejí se špičky nohou nad šedavou mlhou. Mrholí. Vstříc minulému, proti vlaku, proti proudu, po kotníky se noří ve vlastní radosti. Ve vlastní volnosti. Lehkost vánku v těle předhání rychlost bezmoci tvořící lokomotivy, která tam není. Která sama sebe předehnala. Ta mlha objímá už kolena, zakrývá holou kůži. Ztuhlá zápěstí, pěsti v křeči. Lokty natažené, ramena v nepřirozených polohách. Tam, na sevřených krcích tváře. Radostné tváře bez výrazu, Skryté pod vlasy toho druhého. Vpité rty plné soli a zimy. A míle pod klenbami se nedokážou zastavit, ač nic jiného nezbývá. Dva spolu, dva proti sobě, dva za sebou, dva od sebe.
Skoč! Už vadnou květy!
Jejich těla se rozprostřou po štěrku. Po takovém štěrku, jehož dotek rozkládá se do nitra duše. Ta moc vytváří krvavé okvětní lístky rudých růží. Na milióny vznášejících se, vírem nekonečně rotujících plátku se rozkládají špinavá těla. V kalužích. V kalužích se odráží obrazy nehybných ptáků, bezmocně máchajících nadějnými křídly. Nízko letí ptáci. Přichází bouře. Smývá zbytky růžolící krásy z chladně železných kolejí. Léto začíná.