Piju jasmínovej čaj...je studenej...
Vlhnou mi oči a nosem pláču do kapesníku...Letím a kvetu a rozplývám se úsměvem, na rtech kde usychá polibek, ve své přítomnosti první a letmý, vzpomínkový a jedinečně zapamatovatelný...Okolo děšťový atmosféry svítí do noci slunce a má to smysl...Na dobrou noc a ještě dál...Kdybych uměla hudbu skládat a říct to tak, asi by to vystihlo lépe...
Zdá se, že dnes bude krásný den...A zítra a pak a pak a za rok a příště....Obnovovat pocit...o to mi jde?
Potřebujeme se těšit...Na někoho, na něco...a potřebujeme být objekty těšení se...Když už jednou člověk na tom světě je, potřebuje, aby to ten svět věděl. Ať už je to introvert nebo extrovert, tohle není o slávě!...To je o čistým vnímání.
...rozKVETla jsem, POLETěla...a už nepromluvila...
Možná je to až moc sebevědomý a zvláštní a naprosto neuvěřitelně blbý...Ale co když vážně některý věci prostě...Vím?...
Ale nemohla bych filozofii studovat, nemohla...zprotivila bych si to...nemohla bych se tím živit...totálně bych to v sobě zabila...Jenom doufám ale, že potkám dostatek lidí...Kteří budou ochotni to mít podobně, stejně a nebo alespoň tolerantně...
"Bdím. Musím bdít. ... Byl jsi někdy také tak k zbláznění živý?...Už teď je mě víc...dvacet zlatoploutvých ryb...Křídla se rozprostřela v její krvi...Nevypodobnitelná."
--> František Hrubín, Romance pro Křídlovku
Žádné komentáře:
Okomentovat