Aporie neexistujou!

Schovat se pod peřinu,
a jenom tak tam být,
a a ni na vteřinu,
po ničem netoužit.
Žít si tak pod peřinou,
v lehoučkém pápěří,
vteřinu za vteřinou,
v životě bez peří.
Nechat se objímat,
prstovým dotykem,
vnímat i nevnímat,
tik a ťak za tikem,
schovat se do světla,
tiše a pod svíci,
pořád být rozkvetlá,
být deník píšící.
Schovat se pod peřinu
na jednu, na vteřinu...
--> 4.10. 2013, 0:12

Já věřím na víly - A jo, a jo!

A nejlíp se na ně věří při písni Víla, slyšené v (ži)Raf(ím) klubu...A nahrnutý páry, neboli snad všichni návštěvníci - účastníci nutí člověka rafat...Tak proto?
Stejně jako je člověk přesvědčen, že pohyb neexistuje, když se řítí, pomalu a snad jistě, dolů na Metro pís. A! Na kovovým schodu a dalším a dalším, kolmo a přesto šikmo, pomalu, krok za krokem, dolů a dolů, ...strachu, už nejsem tvým otrokem!!

Fascinující, jak se za to nikdy nikdo nedostane, jak nikdo není schopnej vidět za to všechno, za někoho celýho. Protože i když toho nasdílím sebevíc, rozhodím ryby zájmů do modrých sítí nebo na oranžové kotvení, nikdo z toho neuvidí celý to, celej ten příběh a dění a myšlení za tím. I když si snad někdo myslí, že jo, že je to jasný a je to evidentní, já to tak nemívám. Snad nikdy se mi nepovedlo, aby evidentní věc skutečně byla tak evidentní. Teď myslím, když jsem ji vyjádřila já.
A je to tak i naopak, nedohlídnu tam já, za ty lidi, který znám jen zlomek života, za jejich asociace a motýlí křídla...(jo, ta filozofie je jednou z můj život plně prostupujících)

Ne, ten pocit, že jsem někomu ublížila, ačkoliv to není žádná pravda, ten neoprávněnej pocit viny, ten je příšernej.

Takovej podivně holčičí svět:
Koukám se na video, ve kterým holka ukazuje skříňku obsahující asi 10 šuplíků. Působí to jako úsporný kousek nábytku, do kterého se vejde sem tam něco papírů, brožur, kancelářských potřeb, vyrábění,...A hle! Skříňka narvaná od prvního do desátého šuplíku MAKEUPEM!!!...Ano název Makeup collection mi to napověděl, ale představování jednotlivých obsahů, tedy očíslovaných kategorií, kdy první jsou tvářenky, další makeupy, další rtěnky, další oční stíny, další oční linky, další korektory, další řasenky a jelikož jenom předpokládám na základě obsahu vlastní kosmetiské taštičky o objemu tak ...1 litr...(decimetr krychlový)...a násobím 22...
Poznámka pod čarou, že nad tím vším trůní sklenice narvané štětci...když už jsme u toho malování...ale...vážně?...30 štětců?? 50? 100????? ....Tady smyls sna vidím jen tak, že se jim nechtějí umývat..takže hygiena!..??...
Už jenom při představě, že ta první zásuvka je narvaná tvářenkama od jedné z nejdražších značek, kdy jedna taková věc na poprášení tváří, jejíž smysl mi stále nějak uniká, stojí cca 700 ...a to jsou myslím ještě ty levnější...Se moje peněženka obrací naruby a zvrací prázdnotu...
Já se maluju ráda, baví mě to a je to takovej projev umění...když neumím kreslit  atak..ale...čeho je moc, toho je příliš...Když si jenom uvědomím, že většina toho co se ráno nanesu na obličej tam po uplynutí dopoledne zůstává už jen tak...ze zadostiučinění...Skoro doslova narvaný peníze v zásuvkách ( to, že jsem ani netušila, že si někdo doopravdy schovává rtěnky přímo do šuplíku, nebo má dokonce takových skříněk v pokoji víc, obesně zabírají pokoj kromě postele a nočního stolku jenom takové skříňky, je kapitolou samo pro sebe) jsou naprosto - no vlastně obdivuhodnej - fakt...
Když navíc vidím ten šuplík nacpanej vyrovnanejma "mono" očníma stínama...vystínovanejma...hned poté, co jsem zhlédla stoleček zaskládanej paletkama se stopadásti stínama..ano..množné číslo..paletkama...Tak mě jenom napadá taková filozofická otázka: A smysl??!!
No, trošku finančně politicky si musím povzdechnout: A pak, že nejsou peníze...
Chápu ten fakt, že složení jednotlivých prosuktů vyhovuje někomu a něčemu jinému...a taky uznávám, že sledovat tyhle estrády, kolekce, sbírky, drogerie doma mě baví...Stejně jako mě baví utužovat si angličtinu nad rozhovory perfektně vystylovaných dívek a žen s kamerou...Stejně jako se mi líbí dívat se, jak jim ty jejich drahocené produkty sluší...Stejně tak mě baví "dělat ze sebe člověka" a někdy "ozdobenýho člověka"...Baví mě to...Ale smysl narvaného pokoje takovými prostředky...mi uniká a bude unikat asi navždy...Jenom mě to nutí cítit se méně provinile, kdykoliv si koupím něco z kosmetiky...
Přivádí mě to na další asociace ohledně zkrášlovacích procesů holek, obecně o zvrácených logikách v dívčím světě..Ale o tom potom...


Aktivně pasivně týdně a pátečně, pohybově, k těm aporiím:
Jeden by padnul, padnul tam a na druhou stranu a pak se otočil, náhle by prudce vstal a dech mi bral, padal a padal pořád dál, skočil by běžel, protnul by skálu, na druhou stranu dutiny stromu, padnul by běžel v pádu, ležící seděl nehnutě domů skáče..na koláče? Co myslíš, Káče?

Má milá rozmilá, neplakej!
Život už není jinakej.

Dnes buďme ještě veselí
na naší bílé posteli!

Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.
Zejtra si lehnem do rakví.

--> František Gellner, Po nás ať potopa

Rozinky nejsou hrozinky...i když je to úplně to samý jako hrozinky...říká čas na etiketách...!!!