Sládnou mandarinky. A kaštanů mám plnou kapsu, některý už jsou prasklý, některý už byly prasklý. Kolem je spousta spousta listí, některý snad ještě zelený, nebo už zelený, holý větve a jiný oranžový. Je to všechno na pohled krásný, pod nehty leze husí kůže a spousta stupňů už zmizela z teploměru, ale když ještě vykoukne sluníčko, tak je to nejkrásnější. Vítr je pořád ještě tak trochu kamarád a nebe bílý. Ráno se těžko vstává, protože v noci filozofujem, nebo vzpomínáme jak se na ní díval a jací jsou někteří holomci. A všechno, ačkoliv je někdy narušeno řevem a slzama, je spokojený. Já jsem spokojenej člověk, i když mám spoustu důvodů nebýt.
Náplast na bolavý srdíčko,
mě zabavila maličko,
a míň je někdy víc,
tak teď to platí bez hranic,
v uších mi slábne slyšený zvuk,
co je jaké je mi není fuk,
jenom mě to nutí,
cítit se zas bez pohnutí,
citového, hlubokého,
teď vím, že toho svého
trápení se zbavím tak,
jak psáno je to ve hvězdách
a protože na to nevěřím,
čekám na úsměv na tváři,
a taky slova ze rtu pod brýlemi,
těmi nebo kdejakými?!
Slyším jinak melodii,
slabě, tiše, s parodií,
Rozbíjí se jednoduše,
řek to slabě, hrozně suše,
tak teď jedno jistě vím,
že to bylo bláznovstvím!
---
Když křičí ve mě cizí slzy,
ať mi věří, že to mrzí,
srdce moje potom mrazí,
co se v hlavě náhle hází,
je to hrůza, děs a hnůj,
úsměve teď při mě stůj!
---
Jsem to ale poéta,
co kouká do světa,
skrze mobil co v ruce brní,
když celý panelák spánkem vrní
-->2:02 - 2:39, časné to ráno 16. října
Žádné komentáře:
Okomentovat