Někdy si stoupnu doprostřed pokoje, přesně mezi červenou, žlutou a zelenou, na takovej ten mrtvej, nesvítící bod, do stínu, kterej mě obklopuje. Dlaněma zakrytý oči, aby z nich netekly slzy a tiše stojím. Čelem k oknu. Chvilku čekám na slunce a když se začne uvnitř rozednívat spustím ruce.
Schovat se do skříně,
mám občas velkou touhu,
jak panenka na víně,
jak holka modrooká na vině.
Opřela jsem se čelem o tu skříň a poslouchala hlas, jak říká blbosti. O mně, blbosti o mě.
Jednou jsem potkala ohromně zajímavýho člověka...Potkala jsem jich spoustu, každej je ve svý podstatě zajímavej, ale tohle jednou bylo vegetariánský...Honza vegetarián, o 20 let starší, takovej samotář...vlastně to taky byla nějaká šlépěj...Nevím, co mě vždycky přivede si na něj vzpomenout...Ale řekl mi jednu životní věc...Abych zůstala taková, jaká jsem...V tý době, tenkrát, jednou, v době poznávání Zrní a novýho kola, tanečních a zoufalýho setkání s nudným blonďákem, mi tohle řekl...moudřejší člověk...A já chci jen vědět, jestli by ve mě tu sílu viděl i teď...Mám totiž pocit, že jsem se změnila...Jen nemůžu správně určit jak...A tak to chci vědět...A tak vím..Že se s ním ještě někdy potkám...
Jsem unavená...nějak smutně a rychle v čase stojící...většina věcí mi nejde, všechno trvá...zaspaná hlava...zacpaná...věčnej pocit viny za všechno možný...málo spánku, málo sdílení...žádnej sníh a spousta stupňů na teploměru, aspoň ve dně, aspoň něco...Převrácený, vyprázdněný básnický střevo...Blok vůči pozitivům...ne přímo, ale menší jejich vnímání...
Šest hodin večer..zase..za chvíli deset....pořád tma a tíha...od tří odpoledne si svítím lampičkou...ptám se na činnosti celýho dne...a uvědomím si, že uběhly teprv tři hodiny...a na druhou stranu už...
Piškoty a rýže, dva rohlíky, černej čaj...a to je všechno, to je celý...
Žádné komentáře:
Okomentovat