Na palcích díra, na patách kaluž, na nártu semiš, na lýtku křeč, na koleni jablko, na stehnech pruhy, na hýždích květy, na bocích listí, na pase červená, na prsou zima, na páteři peří, na krku srdce, na ramenou vzduch, na pažích třpyt, na loktech cit, na dlaních šlépěje, na prstech krůpěje, na bradě kapky, na tvářích slunce, na rtech úsměv, na jazyku tma, na nose moudrost, na očích barvy, na čele mír, na vlasech med, na uších anděly!
Odrazy, stíny, nevím jak nazvat události, slova, věty, spojení, který se najednou objevují, víckrát, všímavě víckrát a nesou v sobě tím pádem evidentní znamení něčeho dalšího, spojitého, spojeného...
Mám taky pocit, že neznám spoustu nepsanejch pravidel...Takový jsou většinou nejkrásnější..hlavně v tom, když je lidé dodržují...ale spoustu jich neznám...pak mě lidi napomínají...neznalost nemlouvá...nepsanost taky ne???
Teď nespím, sen se mi nezdá, když spím, sny se mi zdají, zanikají hned po probuzení a mě je to dost líto, už jenom proto, že bývají tak reálné, i když třeba nejsou ničím okrášlené...Probouzím se zpocená a hlavou sklouznutou z polštáře, paralyzovaná a nedospalá...
Jedno zrnko rozkvetlý, jedno zrnko snivý na květinovým, květovaným, trhu květin tvorby...Hezký!
Zelená kobylka nevyskočila...ani skoro zašlápnutá, ani metaforická...a 40% zavzdušnicovanejch obyvatel srdeční republiky může vesele dál hledět a snít...Zahleděný do vlastního pohodlí si k němu nepřispějí...a tak to chodí, u šlépějí...
▬
Byl do ní hrozně zamilovanej...Vážně hodně, snil o ní a měl ji před očima a najednou sám sobě nerozuměl, najednou...ji měl a tak ji nechtěl? Nějak to teď vidím, a proč?...Byl do ní hrozně zamilovanej...Vážně hodně...Take je teď, teď, takovou dobu po tom paradoxně strašně sladký všechno to předsevzané a odvážné, opravené a nepochopené...a úplně nejsladší je:
Takže seber odvahu, jdi do toho a čekej cokoli...
-->Na černym blogu, černej krkavec...
Proč se mi ta minulá poezie líbí mnohem víc?...Protože kdybych ji tenkrát četla, věřila bych donquichotství 22 krát víc???
Umí mě to rozesmát,
zůstává nad tím rozum stát,
přeje si to dnešní stát,
přes šlépěje má mlha vát!
Byl do ní doopravdy zamilovanej...Vážně hodně...asi to taky nepochopila...
▬
Tam, kde tomu ještě pořád mám nějaký povinnostní právo říkat domov, tedy doma, je to neúnosný, a snad si to dělám sama, že utíkám a tak utíká domov přede mnou...Jenom je to takový doma/nedoma...Asi je definice domova to, kam se máme vracet, můžeme vracet, kde máme většinu věcí, kde si vždycky ustelem a kde je vždycky něco k jídlo pro nás samotný...a v komunikačních technologiích tam, kde se vždycky spojíme s okolním světem...slovo nevím...slovo smíření...slovo rok...slovo hnízdo...
Jsem jiná, drazí rodičové, jiná...
Žádné komentáře:
Okomentovat