Už dlouhou dobu přemýšlím, že bych jednou ráda, snad pracovně, nebo nějak životně, strávila více měsíční čas v Irsku nebo Anglii. I když mám blbej pocit z Londýna, prostě si zažít tu mentalitu. Podobně to mám s Amerikou a Japonskem a dneska ve vlaku jsem si tak nějak uvědomila, že více měsíční doba v Anglii se pro mé plány nejspíš zkracuje...Jednoduše proto, že svítilo nádherný slunce, o půl šesté záře po celým nádraží a takovou automatickou pozitivní by mi anglický mlhy nepřinesly...a možná spíš odnesly...vždycky když tak přemýšlím, kam za hranice národnosti svojí vlast(n)í se vrtnu, napadá mě, že na to nemám moc času...ale tak nějak mi došlo, že nechci děti brzo...už ne...
"Nemusíš nic, musíš jen zemřít"...nesnáším tu větu...nejdřív musíš přece žít...navíc, lidi, jejichž životním zájmem (zatím) není jen meditace, to ani říkat nemůžou...
Asi to neumím a nezvládnu...nakonec každýho odženu, odradím, nebavím, nakonec vadím...většině lidí, co mě znají dlouho nakonec vadím a nebo je to naopak?!...nakonec se nezavděčím nikomu, protože se snažím zavděčit všem...mlčet je špatně, mluvit mám jinak, nikdo mi neřekne jak a stejně...a tak...
"nadějná interpretace obrazivého textu"
A nejhorší je, když neřeknete: "Já jsem to tak nemyslela"...protože to nemůžete říct...protože to není pravda...
Vystřižená postava z románu, velký inkvizitor, stál mírně nakloněn a mírně shrben, části přednesu dělil svými kroky, až rozdělil se na svatou trojici, mluvíce o odcházejícím Ježíši. Tři stíny za ním, spojené mírně vytočenými chodidly, oddělovaly ten jeden jediný, samotný a doopravdický, jeho vlastní stín. To bylo to krásné, symbolické a vševysvětlující, to na co jsem se soustředila, plně ztracená v textu.
...proto se vypráví příběhy, protože se jednou stalo něco jinak...
Žádné komentáře:
Okomentovat