Žij přítomností
ale do určitý míry
minulo lsti
a budoucno cti
A vlastně, když jsme takhle sami
tak žádná věta nechutná mi
jsem radši v tichu s duchem těla
je mě pak víc, než bych prý chtěla
Sedím s uschlými rajčaty
v některých částech proudí živá voda
I.
Proč od mýho
útlýho
nejdříve vnímajícího dětství
mě viníte za něco
co způsobila gravitace
čistě bez mýho vědomí?
Proč to házíš na zem?
A proč házíš těma slovama, mami?
II.
Ženu se za pointou celýho svýho existování.
A moje žití leží jenom na ní.
Takže!
Neberu odpovědnost za gravitaci!
Za čas!
Za odmítnutí!
Za předsudky!
Za volání!
Za lvy, pandy, koaly, krysy a prasata!
A krávy.
Za ekologii vydřenejch míst světa!
Za ekonomii vydřenejch míst světa!
Za vydřená místa na kůži světa!
Ještě nechci být tolik dospělá,
abych si tohle všechno brala osobně!
Knoflíky na kabátě ušitém z jedné vrstvy více druhů látek. Těch knoflíků, přišitých zlatou nití, je tam už 10. Všechny jsou ale přišity tak, aby tam zůstaly, jsou ale nevýrazný a svítí z nich ta nit. A jednou to snad bude obráceně. Bude knoflík, rozzářenej a výraznej, silou vlastní vůle, neviditelný niti, přikovanej. Třeba už je někde ve švech a přechodech těch látek. Někde mezi hedvábím a šifonem. Malej perleťovej knoflík, kterej se ještě vybarví.
Žádné komentáře:
Okomentovat