Tady jsou, tady jsou, tady JSOU! --> Ty smíšený, bouřící, jako blesky protínající pocity. V tu chvíli, kdy jsme tam my! My všichni, kteří sršíme a vnímáme a užíváme a tančíme a skáčeme a vytváříme ve svých světech malé choreografie. Opatřeni znuděnými pohledy zklamaných měšťáků. A nám je to jedno. My tam jsme a jsme to MY. A to jediný existuje a to je to hlavní. A je to ten moment, kdy vytváříš vlasama vítr, tělem prostor, nohama dunění. A rty se zohýbají do slov a melodií, samy o sobě a spolu s tím vším. A to je to všechno. Tam jsme my. (My všichni)...A ve svý podstatě je jedno, že tam nebylo všechno od nich do nás.

Za roh mizí černá skla svítící z bílé kapoty. A je to. Všechno to proklouzává mezi prsty, před mýma očima...Všechno mi říká: Pa-pá!...Nejsem si sebou tak jistá, tak volná, tak přirozená...Opět se nutím do úsměvu a je to všechno hrozně těžký...A unikající...

Všichni se jmenujou Honza. Nebo spíš...Všichni Janové si říkají Honza...Bylo to hezký, když jsme bráchovi říkali "Jéňo."
Pro smilování Boží, je jich vážně hodně! (význam jména: Bůh se smiluje, Boží smilování)
Je to pravda. Aspoň si je líp pamatuju.

Tak to je dneska tvůj šťastnej den, když je dvacátýho druhýho, ne? --> A já tady budu za několik týdnů dospělá? Já?

A Krkonoše jsou jako Giant Mountains? Tak to je trapný...Jsou ale krásný! Je krásný chodit. Zalitá sluncem. Procházet se s hlavou zakloněnou, duší skloněnou nad tou krásou a očima vpitýma v oblacích. Je krásný, přes nervy, neaktivní a líný lidi s otravnýma řečima vycházejícíma z jejich hladových otvorů ve zkroucených tvářích, přes horu nedotažených detailů, sklidit chválu, uznání a dojetí z obou nesourodých stran. Neumím myslet na nic. Když tam není nic jinýho, to jedno malý, opeřený černo tam zůstává. Vrtí se, převaluje, kouká to na mě, ale nedokáže to vzletět, vyletět a uletět. A je to to paradoxní něco, na co myslím, když myslím na "nic." Je taky krásný napsat si, že jsem se chtěla naučit chvíli...zvlášť, když na protější stránce leží dopis...(Chvíle a Dopis):
"Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.
Je chvíle, která půlí krajinu.
Pokorný okamžik,
kdy někdo za nás dýchá."

"Jela jsem posledním autobusem z náměstí.
Večer tíživý a rmutný
jak prázdná voda.
Pořád jsem měla pocit,
že otevřeným oknem odpluji
a připojím se k mráčkům na obloze.
Abych se aspoň trochu utěšila,
rozhodla jsem se, že dříve, nežli vlétnu,
povzdechnu z hloubi duše.
Aby tu po mně zbylo něco nahlas."
--> Jan Skácel, Smuténka
Dopis...To jsem já! Jsem to já. Kéž by to Skácel věděl, co tu spojil. Od založení blogu mi v hlavě hraje myšlenka, že moje duše rozletí se, kdekoli najde tě, připojí se k mrakům, co nad hlavou ti plavou. Kdykoli to slyším, připadám si tak. Totálně a naprosto. A dvacátého druhého dubna...Jsem měla chuť řvát: "Zdravím tě z míst, kde není signál." Protože jsem žila v domnění, že...není signál. Nebo spíš. Nebyl vyslán, protože nebyl přijat.
Je to tak. Všechno.