EtiéR

O tom, že lidi neumí dokonale lhát, o tom, že se mění, ačkoliv zůstávají stejní, o tom, že se zapomíná to špatný, o tom, že sami sobě připadají k smíchu, ale nesmí se na to upozorňovat, o tom, že první dojem neplatí, o tom, že ten první dojem založený na několika prvně zjištěných faktech je ten konečný, o tom, že ne každý dělá, nebo si může dovolit dělat to, co by chtěl a o tom, že jsou za to těma ostatníma odsuzovaný, i když ti ostatní taky nemůžou, o tom všem nemůžu psát víc, protože je to takové kýčovité novosociologické klišé.

Poslední dva týdny jsem víceméně proseděla. Až na pár uklízení, vyrábění a běžných školních úkonů zkrátka sedím, na něco se dívám, něco si čtu, pod zástěrkou vzdělávání pouštím moudrá nebo někdy i chytrá videa a to je asi tak všechno. Ještě hledám co sladkého bych kde po bytě snědla a pod ruku mi nejčastěji přichází hořká čokoláda a hrozinky...Pak je půl jedenácté večer a já s bonbónem na jazyku uvažuju, že se mi nechce ještě jít spát, že bych měla a že když se mi teda nechce, tak bych mohla dělat něco užitečného. Večer mě nic neUkolíbává a přes den, kromě občasných záchvěvů příjemné blbosti, se ve změti mého chaotismu jeví jen myšlenky na systémové integrace a jestli je to dobrý nápad. 
Potom se ale objeví nějaká zářivá, dobře vyjádřená myšlenka, nejčastěji samozřejmě na takových místech jako přechod, autobusové nádraží, schody, tvořící stín okolo lampy a na podobných místech, kde taková myšlenka stačí vyplynout a zase odplynout. A tak pak sedím nad psacím strojem a bojím se napsat každé písmenko, protože vím, že jsem to chtěla říct úplně jinak. Jemné, chvějivé náznaky nervozity z vlastní prokrastinace a množství učiva se projevují v nejvyšších záchvatech lenosti. 
Zároveň se ale cítím jako příjemně vytížený člověk, který kouká na chaos a nepořádek okolo sebe a plně si uvědomuje, že na jeho uklizení má až zbytečně moc času.
A snad a možná to zní dost nepozitivně, jsem člověk momentálně neutrální, pozitivně laděný. 

Líbí a líbí, lidi v tom vidí to a pak zas to. Líbí. 
Líbí se mi jak voní med a líbí se mi vonné rýmy, líbí se mi jaro a líbí se mi brýle, líbí se mi obrázky mého kamaráda, skoro spolužáka, líbí se mi zelené pokoje, líbí se mi zvuk kalimby, líbí se mi...jak mi lidi nerozumí. A když řeknu, že se mi líbí někdo, musím si hledat dvacet dva argumentů proč, abych vyjádřila, jak moc je v pohodě, že se mi líbí a jak je to v podstatě jedno. 
Umím velmi brzo pozbývat na konkrétnosti, některý věci v životě nechci řešit a to je jedno z těch zavazadel, co si s sebou tahám.
Mně se ale líbí...

A k počátečnímu klišé snad jen tolik, že mi opravdu jenom chybí, aby mě někdo miloval...Jenom!...Nějaké šťastné dítě, šťastné matky!

(Nadpis tohohle příspěvku je starý už asi měsíc...Po zvětšení R jsem zapomněla, jak přesně jsem chtěla vyjádřit hlubokou myšlenku domněnky...)
*
Jsem konečně dokonce i zacyklovaná do dvaceti dvou dnů!
*
Škaredý holky
ty se drží zpátky
Jsou samy sobě na posměch
A vždycky mají
krásný kamarádky
a proto mají v lásce pech

Jsou spolehlivý
jako tažný koně
Drží tě když ti hrozí pád
Nestojí o dík
Vědí že se pro ně
nebudou nikdy chlapi prát

Škaredý holky
nejsou nikdy v právu
Vypadnou vždycky z pořadí
Srkají život jako hořkou kávu
Zvykly si
Nikdy nesladí

Zrcadlu řeknou:
Holka ty máš ránu
Leda tak slepci přijdeš vhod –
Rády se trápí
Usínají k ránu
Co by byl život bez trampot

Řeknou ti: Hele
zmiz a zanech řečí
Nestojím o tvý ohledy
Škaredý holky
nikdo npřesvědčí
že vůbec nejsou škaredý
--> Jiří Žáček, Písnička o škaredých holkách, 1.2.2014 zveřejněno ve skupině Poezie pro každý den