Ten malý a první okamžik zadostiučinění, z nouze ctnost na vteřinu přítomnosti dodávající pocit vítězství.
Zatímco tam na vojně, tam je to úplně jiný. Nejenom morálka, pravidla, logika, samozřejmě atmosféra. Je to jiný v těchto okamžicích. Trvají totiž mnohem déle, i když čas běží jinak, letí ve stíhačce a noc se míchá se dnem i přes to trvají tyhle vteřiny úspěchu déle. Protože jich je více, protože jsou to ty jediné záchrany osobnosti a přítomnosti, které se příslušnému zmoralizovanému, logicky nastavenému člověku zarývají pod uniformu a zabraňují tomu, aby z ní vyšlo bezprostřední zoufalství.
Nevím jistě, jestli je vítězství, ať už osobní, veřejné, v nějaké soutěži, nebo jakékoliv jiné, kterému předcházelo něco směřující k potenciálu vítězství, přichází i s nějakou cenou, myslím tím na oplátku.
Pro lidi, kteří žijí vyloženě jen přítomností, je to asi otázka bezpředmětná.
Pro mně žijící tak nějak bezprostřední budoucností, když se v té přítomnosti nedá žít přítomně, je to otázka dost závažná...To je takový...řekněme blbý...Protože kdykoliv cokoliv vyhraju, a že se to doopravdy nestává tolik často, aby mě to pokaždé neudivilo, okamžitě mi naskočí - Za co je to odměna? Co e mi dělo špatně a teď se to vynahrazuje? Nebo se mi preventivně vynahrazuje něco, co se nechýlí ke šťastnému konci? A to je takovej abstraktní opruz...Hlavně když se snažím definovat neexistenci osudu...
...miluju jen co už a nebo ještě nemám...
dívám se v metru do očí neznámým ženám
A někde v dálce
moře jako cívka
namotává řekyna obrovské válce
--> Jakub Čermák, Paris
Je to jen o zvyku, o lásce ne... snad mi to pan Bůh(ví) promine...
Žádné komentáře:
Okomentovat